Raw food: vidím jako módní trend. Jen s tím rozdílem, že tričkem si nemůžete ublížit!

Dostala jsem chuť na něco malého sladkého ke kávě, ale doma nebylo vůbec nic. Jít do obchodu se mi nechtělo, a abych hned pekla celý koláč, tak to už teprve ne. Když vtom padl můj zrak na poličku s dózami s ořechy a sušeným ovocem, které si dávám do ovesné kaše a přišel nápad! Vzpomněla jsem si na raw food. To by mohlo být právě to, co potřebuji. Udělám si raw kuličky! Zběžně jsem prolétla pár receptů na internetu a pochopila, že to vlastně není vůbec žádná věda, že je to jen o principu nasypeš, rozmixuješ a vytvaruješ.

A jak jsem tušila, tak to přesně bylo. Hodila jsem do mixéru mandle, rozinky, sušené meruňky a trochu jsem to zakápla olejem. V dlani jsem pak uválela kuličky. A snědla! Byla jsem nadšená.
„Že jsem tohle neobjevila už dříve, vždyť je to přesně moje parketa! Nejsem žádná velká kuchařka. Chci mít všechno raz dva hotové a hlavně ze všech možných druhů sladkostí, jsem stejně vždycky měla nejraději to vlhké, nepečené.“ Vzpomínám, jak mi v dětství bylo líto, když maminka v míse zadělala ta úžasná těsta, kakao, oříšky … a pak to (bohužel) dala upéct. Upečené už to nikdy nebylo ONO jako z mísy za studena.
A tak jsem připustila, že by na té raw stravě něco mohlo být a začala se o ni více zajímat.

Ale brzy jsem vystřízlivěla …

Vzplanutí ovšem nemělo dlouhého trvání. Čím více jsem se o raw stravě dozvídala, tím úměrně klesalo moje prvotní nadšení a naopak – začaly přicházet rozpaky a otázky:

  • Proč dělat falešnou rybí pomazánku ze slunečnicových semínek? Proč si nedopřát skutečnou rybu? A když už jsem vegetarián, tak přece nepotřebuji žádné náhražkové zvířecí chutě. Já tedy dosud žiji v přesvědčení že ryby jsou zdravé, ale možná to už neplatí :-) V dnešním světě se názory mění, jak by řekl Švejk, jako na frontě – každým okamžikem.
  • Jak můj organismus zareaguje na takové množství semen, ořechů, čili tuků?
  • Proč přípravě stravy zasvěcovat tolik času a pozornosti? Zdraví má být podle mě předpoklad k žití a ne opačně – žít pro to, abych byla zdravá.
  • Co můžu jíst na cestách, v restauracích? Co můžu jíst v jiných městech než v Praze? Nenapadá mě nic kromě banánů z vietnamských obchodů a v restauracích (většinou) nedochucené zeleninové saláty.
  • Nepoleze mi po nějakém čase raw života už zelenina krkem?
  • Není svět příliš pestrý na to, abych se omezila jen na velmi ořezaný sortiment?

Moc se mi líbí toto tvrzení – člověk je přirozeně stavěný na cokoliv. Na strádání, zimu, hlad … jenom ne na blahobyt!

A tak jsem kapitolu svého raw vzdělávání uzavřela tím, že je pro mě dobrá přesně na to, co už jsem vyzkoušela, čím jsem začala – tedy nepečenými sladkostmi. Tam vnímám obrovský užitek. Sušené ovoce skvěle prosladí a ušetříme tím cukr. Ořechy a mandle dodají hmotu a olej je výborné pojivo. Přirozené, rychlé, chutné, plné prospěšných a zdravých látek!

Ale proč proboha složitě něco napodobovat, patlat, sušit? Proč prostě nemůže stačit – vzít si z každého nového směru vzít jen něco? Proč se u nás v Čechách (se zahraničím nemám zkušenost) hned všemu kompletně upisujeme?

Ps. 1) Upsat se vlastní krví jako čertu, není u extrémně vyhraněné stravy vlastně vůbec špatné přirovnání.

Samozřejmě, že naprosto souhlasím s tím, že čerstvá, živá strava je pro nás to nejlepší! Ale proč, proboha, nestačí ji zkrátka zařadit do svého jídelníčku co nejvíce, jak jen můžeme? Proč hned kvůli tomu překopávat svůj život?Proč vyřadit tolik dalších prospěšných věcí jenom proto, že se musí uvařit nad 45 stupňů a že nevyhovují nějakému trendu?
Vkrádá se otázka – co by třeba nemocní lidé, kteří se musí nedobrovolně omezovat dali za to, aby mohli všechno jíst. Není to trochu rouhání, když uvážím jaká část světa žije dnes v chudobě.

Kde proboha berete tu jistotu?

Kde se u extrémně stravujících lidí bere ta jistota, že je to takto správně? Že se jim za pět, deset let neprojeví to, že si něco odpírali nebo že naopak jedli příliš velké množství něčeho, o co by třeba dříve vůbec přirozeně ani nezavadili? Jak můžou vědět, že nadmíra některých surovin, které musí sloužit jako náhražky, není škodlivá?

Například – dnes je do nebes vzýván kokosový olej, ale kdo může říct jistě, že nám opravdu tolik prospívá? Kdo ví, jestli se za nějaký čas neobjeví nejnovější informace o jeho nevhodnosti. A kolik si ho za tu dobu do sebe natlačíme?
A co je vůbec na kokosovém oleji, datlích, kešu a mangu pro mě jako středoevropanku přirozené? Kdo z nás v Čechách má za domem kokosovou farmu? Jak moc je smysluplné si místo žitného chleba s máslem a vejcem zarputile vyrábět jakési podivné krekry z ořechů, které ke mě veze nákladní loď z jižní Ameriky?

Nejsem žádný výživový odborník, ale mám selský rozum, který mi zatím nikdy nedovolil, abych se k nějaké takové ortodoxní skupině připojila. Díky za něj! Raději dám přednost tomu, co tu bylo vždycky, co je tradiční a co je prověřené generacemi. Další jistotou je živit se především tím, co roste v nejbližším okolí mého bydliště, co najdu na poli, v kurníku … a hlavně tím, co mi přirozeně chutná a ne tím, co se všeobecně za zdravé považuje.

Ps. 2) Raw příznivci o své stravě tvrdí, že je přirozená, ale podle mě je mnohem přirozenější vykřesat si oheň, než za pomocí drahých elektrospotřebičů jako jsou mixér a sušička vyrábět z rajčat tvrdou placku.

Snaha odlišovat se stravou je dnes nejsnadnější a nejpopulárnější  způsob, jak být originální !

Ovšem … ať si každý jí, co chce. Jen jsem vlastně tímto článkem chtěla naznačit, že pro mě je svět příliš přepestrý, rozmanitý a můj selský rozum důležitý, než abych se ortodoxně vydávala jen jakýmsi velmi úzkým, omezeným, módním směrem.
A možná jsem trochu chtěla podpořit a inspirovat ty, kteří pochybují, kteří se cítí být tak trochu jako v kleštích, pod vlivem „příliš zdravého“ okolí.  To totiž často umí být zejména ve jménu zdraví velmi urputné a nátlakové!
Snaha odlišovat se stravou je dnes nejsnadnější  a nejpopulárnější způsob, jak být originální. Za mého mládí stačilo k odlišení se nejíst maso, o pár let už bylo nutné být veganem a nyní se pomyslný opasek ještě více utahuje. Dnes už musíte jíst jen syrové. Co bude dál? A přitom by stačilo uvědomit si, že každý z nás už originální je –  ze své podstaty! Každý z nás je jedinečný! Není nutné se o to snažit. Nemusíme svou originalitu dokazovat skrze trápení vlastního organismu!

Závěrem mě ještě napadá, jak by na raw stravu asi reagovala moje 95 letá babička? Ta by mě, myslím, hnala. Nejspíše by řekla: „To je všechno tím, že lidi dnes mají všechno, na co si vzpomenou. Že nemají žádné pořádné starosti! Kdyby zažili válku tak jako já, tak by byli vděčni za každou potravinu a takhle by neblbli!“
A já bych s ní musela souhlasit.