Připadá vám tahle fotka povědomá? Je to záběr z úvodní scény kultovního dílu Mimikry ze seriálu Třicet případů majora Zemana. Je to výjev ze snu, který se zdá dívce po požití drog. A já zde vidím jistou spojitost s iluzí, která nám jako blesk, prolétne hlavou, spatříme-li v obchodu krásné, dlouhé letní šaty.
Šaty něžné jako barva letní oblohy, šaty lehké jako holubí pírko, šaty vzdušné jako vánek povlávající si s lístky tamaryšku na písečné pláži, šaty éterické jako křehkost mojí duše …
A my po nich velmi zatoužíme. Jenže pozor na to.

My si totiž nekupujeme věci, nýbrž zážitky,
které bychom v těchto věcech mohly zažít …

Pro názornost použiji fotku z módního časopisu Burda. Demonstruje totiž přesně to, co chci tímto článkem sdělit.
Dejme tomu, že na figuríně v obchodu zahlédnu přesně takové šaty. Šaty v barvě měděné půdy. Velmi se mi líbí a tak začnu hledat svoji velikost. Najdu ji a odcházím do kabinky. Ale zatím nevím, jestli je to pro mě dobré či ne, ale šaty mi padnou. A tak tam v nich postávám, kroutím se před zrcadlem, krok sem, krok tam, upravuji si vlasy, svůdně se na sebe usmívám …
A stejně jako herečka na jevišti oblékající bílou řízu a zlatý náhrdelník, aby se dokonale vcítila do role Kleopatry, tak i já se v těchto šatech rázem nechávám přenést do míst tajemných a exotických. Ventilátor ve zkušebních kabinkách umocňuje scenérii a připomíná větřík, který vane pouští a čechrá sukni z umně vyvedeného stovkového polyesteru připomínajícího hedvábí. Jsem naboso a zřetelně vnímám horkost písku. Vidím svá opálená lýtka, která sem tam vykouknou z rozparku a v tetelivém vzduchu prosyceném tabákem, dřevem a oudem je cítit příslib vášnivé noci.

Tropická noc, palmy šumí, moře zpívá svou kolébavou píseň. Cikády touží po svém bledém milenci měsíci, noc voní skořicí a kávou. Ze vzdáleného minaretu zní tichý nápěv písně …

A stejně jako se Adina Mandlová nechá okouzlit těmito slovy Oldřicha Nového ve filmu Kristián, tak i my podléháme přestavám, které se naplno rozjíždějí v obchodech s módou, obuví a doplňky. Naše představy zážitků, které můžeme ve věcech prožít, jsou jedním z důvodů, proč módní průmysl pro ženy tolik prosperuje. Vůbec zde totiž nejde o samotné šaty. Nekupujeme šaty! Kupujeme budoucí zážitky, které bychom v těchto šatech mohly prožít! Kupujeme emoce a vášeň, kupujeme vztahy, kupujeme si energii, kupujeme si zajímavější život!

A tohle je třeba i odpověď na otázku – proč se v takové míře vyrábějí boty na extrémně vysokém podpatku? Kdo je, proboha, může kupovat? Vysvětlení je prosté. Spolu s onou šťastnou papírovou krabicí si domů odnášíme budoucí svůdná a milostná očekávání. (Většinou nikdy nenaplněná, a boty pak po čase prodáváme po bazárcích dalším ženám chtivých zážitků. Ale už za výrazně menší peníz.) Naše racionalita je převálcována náporem naší obrazotvornosti. Zapomínáme, že se v takových botách nedá chodit dále než po červeném koberci od limuzíny do sedadla pro převzetí sošky za herecký výkon, sedět u baru a čekat na taxíka, který nás odveze až před práh, pózovat před fotografem nebo jen svůdně polehávat na kožešině před krbem.

Takže, až se příště ocitneme tváří v tvář šatům nebo střevíčkům, které v nás rozvibrují možný příslib lákavých zážitků budoucích, tak se pořádně rozkročme, pěkně a pevně nohama na zemi, sestupme z výšek růžových obláčků zpět do svého reálného života a předtím než se vydáme k pokladně, tak si položme dvě jednoduché otázky: „K čemu přesně tohle budu nosit?“ A odpovězme si konkrétně – k modré sukni, k červeným botám, k džinové bundě. A ta druhá otázka zní: „Kam přesně tohle budu nosit?“ A zase si odpovězme přesně – zítra do práce, pozítří do práce, v sobotu do divadla, v neděli na návštěvu ke kamarádce.

„Přestaňme se chovat jako loutka, za jejíž provázky tahají emoce, nad kterými nemáme pražádnou nadvládu. Nenakupujme impulsivně a emotivně. Nenakupujme na fiktivní příležitosti, které se pravděpodobně nikdy neuskuteční.

Občas mě napadne, že by bylo dobré mít kouzelný prsten, který by proměnil všechny moje, pod náporem emocí, zbytečně zakoupené věci, zpět na peníze. To by tedy bylo něco …“