Koukáme se na Stardance místo toho, abychom sami tančili!

Jsem v hotelu v Mariánských Lázních, kde vedu svůj vikendový pobyt se cvičením (ženské) jógy. Je právě sobota večer a já jdu ztichlou hotelovou chodbou. Vracím se z baru u recepce, kde jsem si sebou na pokoj koupila dvoudecku bílého vína. A jak tak pomalu kráčím, míjím dveře ostatnich pokojů. A rozpoznávám, že za většinou z nich slyšim jednu a tu samou hudbu. Známou hudbu. Tatadatatatata … Tu, která nás pravidelně provázi obdobim od řijna do prosince, a sice znělku pořadu Stardance, aneb když hvězdy tančí.

A dříve, než dojdu do svého pokoje číslo pětsetsedm, tak mně, jak temně černý mrak, přepadla právě tahle úvaha.
Uvědomila jsem si totiž absurdní a smutnou realitu. Tu, že se nacházím ve velikém hotelu, že je právě sobota půl deváté večer a že hezká a prostorná restaurace zeje prázdnotou, protoze všichni sedí ve svých pokojích a koukají na Stardance!

?

Jak je možné, že člověk – od nátury bytost společenská – se přestal shlukovat a společne se bavit, ale naopak se izoloval a zavřel se do svých kukaní, a je jedno, jestli se té kukani říká hotelový pokoj, byt či rodinný dům.

Jak je možné, že misto toho, abychom se vzájemně družili, bavili a tančili, tak se na to, jak se ostatní baví a tančí, koukáme v televizi? Jak je možné, že nás komfort natolik pohltil a izoloval? Je smutné, jak jsme dobrovolně odevzdali svoji aktivitu, která nás činí radostnými a zatlačeni do svých měkkých pohovek ji nahradili pasivním „Bavte nás!“ A návdavkem za to, co nám bylo ukradeno, zcizeno, jakou že jsme to dostali pěknou náplast? Falešný pocit moci, že svou esemeskou můžeme rozhodovat o něčem společensky důležitém – o setrvání nebo odchodu celebrit z této soutěže.

Nenechte se ale mýlit, i přesto, co zde píšu, se sama na Stardance dívám. Jenže také na rovinu přiznávám, že kdyby byla jenom trochu jiná možnost, tak bych celou naši plochou televizi, i s tímto velkolepým pořadem, vyměnila za cokoliv lepšího. To víte, že bych v sobotu večer raději oblékla své nejlepší šaty a zašla si s manželem do tančírny. Jenže není kam! Dnes není doba tančíren a čajů o páté, dnes je, bohužel, doba domácího komfortu. Není kde (a často ani s kým) by si dnes dospělá žena mohla uspokojit svoji taneční potřebu? A tak se aspoň na tanec díváme. A neni tedy náhoda, že právě sledování Stardance je především doménou žen. Dívám se já, dívají se mé kamarádky, dívá se má dcera, matka, sestra i sestřenice (a muži více či méně dobrovolně spolu s nimi).

Neříkám to na svém blogu poprvé, že dlouholetou prací se ženami jsem se dopracovala k jistotě, že pro zdraví fyzické, psychické, pro krásu a spokojenost byla ženě dána jedna tělesná aktivita. A tou je tanec! Ženské tělo nebylo stvořeno ani k povalování na gauči, ani k náročnému cvičení a posilování, nýbrž k pohybu ladnému, kulatému a měkkému. Žena nemá žít v hlavě, žena má žít v těle. Žena se má projevovat skrze spodní partie, žena má pohybem pánve jemně rozvibrovávat svou intuitivní, tajemnou, ženskou svůdnou energií.
Prostě a jednoduše řečeno – žena má tančit – ne se jen na tanec dívat.