Do mého zlatého fondu kinematografie a zároveň do pomyslné pokladnice mých nutných letních nezbytností patří film Rozmarné léto. Je jedním z těch, co si na mne musely počkat, co jsem léta považovala za (jak to jen nejlépe říct?) …. nejspíš „za takové o ničem“. Ale dnes má u mne své pevné a výsostné místo a léto si bez něj umím představit jen těžko.
Vlastně pátrám, co jiného se v mé nutné letní výbavě nachází, a docházím k tomu, že tam toho vlastně ani moc není. Dnes mi pomalu stačí jen můj starý ručník, protože utírat se s novým a s letitým, to je opravdu veliký rozdíl. Ručníky jsou jedny z mála věcí, které patří do úzké a vzácné skupiny zvané „čím starší, tím lepší“
Dřív byl můj letní necesér naditý k prasknutí. To vám bylo věcí. Jen těch krémů, sprejů na letní refreše vlasů i těla, opalovacích přípravků a slunečních brýlí. A dnes? Dnes klidně oželím vše jmenované, ale Rozmarné léto si nedám utéct. Inu, časy se mění. Dozráváme k filmům a opouštíme věci.
ROZMARNÉ LÉTO| 1967 | režie Jiří Menzel
podle stejnojmenné knihy Vladislava Vančury
Na dobrých filmech, stejně jako na dobrých knihách, je zajímavé to, že jak se k nim opakovaně vracíme, objevujeme v nich věci nové a nové. Vždy se odněkud vyjeví něco, čeho jsme si nevšimli, čemu jsme dosud nevěnovali pozornost. Skoro bych řekla, že je lepší desetkrát shlédnout dobrý film, než vidět deset různých filmů. Lepší je jít do hloubky, než do šířky.
V dobrých dílech je totiž pořád co nacházet. Jako bychom v každém dalším opakování zamířili baterkou své pozornosti do jiného koutku místnosti. Jednou bychom prozkoumali pravý roh, jindy levý, jindy strop … A v mém letošním Rozmarném létu to bylo o kráse ústřední postavy – asistentky kouzelníka Arnoštka, Anny. A jak stojí v názvu článku – respektive Jany. Herečky Jany Preissové, tehdy ještě neprovdané Jany Drchalové.
Letos mi došlo, že se dívám na něco nevídaného.
Nikoliv Hitchcockova scéna „ve sprše“, o níž jsem psala nedávno zde, nýbrž Menzelova scéna „odhalení obličeje“ by se měla stát legendární „scénou scén“. Je totiž geniální. Napínavá, erotická i krásná. Což bývá pohromadě jen zcela výjimečně.
Blíží se začátek představení. Kouzelník Arnoštek v podání Jiřího Menzela tluče na buben a svolává návštěvníky. Jak scéna graduje, tím tluče naléhavěji. Tři muži „v letech“ obestoupí krásnou a záhadnou Annu obcházející kolem a vybírající dobrovolné vstupné, a požádají ji, aby sňala svou masku. Aby se ukázala.
Ona tak, velmi pomalu, učiní – a obličej, který mužům odhalí, je doslova oslní. Podobně jako když z temné noci vyjde slunce.
Naplní se očekávané.
Napětí by se dalo krájet. Kouzelník už tluče do bubínku jak na poplach a muži jen naprázdno polknou, protože její krása je tak blízká, na vzdálenost paže, ale zároveň tak nekonečně daleká a nedostupná, dělí je desítky let.
Anna, respektive Jana, zde ztělesňuje princip zjevení dokonalé krásy. Klidně by tento film, tuto scénu, mohli ukazovat na konferencích, sympoziích i seminářích, na nichž umělci, badatelé, obchodníci, vědci, praktici i teoretici, vedou diskuse s cílem dopátrat se toho, co je vlastně krása?
A vše, k čemu by dospěli, na čem by se shodli, by se s jistotou dalo aplikovat na kouzelníkovu Annu.
V knize zabývající se speciálně tímto tématem „Proč krása vládne světu“ píše autorka Nancy Etcoffová, že:
Měřítko krásy prochází jako obecná linie diskusemi o kráse už od předsokratovské doby a je vytvořeno na základě proporcí a čísel. Základní prvky tvoří jasnost, symetrie, harmonie a zářivá barva.
Platon pravil, že krása sídlí ve správném poměru a správné velikosti částí, které zapadají harmonicky do dokonale spojeného celku.
Pro sv. Augustina byla krása srovnatelná s dokonalostí a vyvážeností geometrie. Domníval se, že například rovnostranné trojúhelníky jsou mnohem krásnější než obecné trojúhelníky, protože jejich části jsou více vyvážené.
A u krásy těla je to soulad jeho částí s životní vitalitou.
Já se zabývám krásou žen, dalo by se říci, profesionálně. Ať na konzultacích stylového a barevného sebepoznání, prodejem oděvů, parfémů a kosmetiky, i vedením cvičebních lekcí, ji pomáhám ženám objevovat. Někdy je to přes fyzickou nápravu těla, jindy je to o nastavování zrcadel a sundavání závojů zakalení, protože ženy se přes svoje vlastní předsudky, rodinné zátěže a klamy současné západní společnosti, kladení nároků a nesmyslných ideálů – neumí vidět zřetelně.
A krásná Anna z Rozmarného léta by se mohla stát takovým názorným a zdravým modelem.
V čem tedy tkví její krása?
Prvním bodem je samozřejmě její mládí. Ale ne všespásným. Ne každá dvacetiletá dívka je krásná. Proto pokračuji dál.
A to už jsme ve světě čísel a geometrie z výše citované knihy o kráse.
Podstatou krásy jsou správné poměry tělesných partií.
Nikde nic příliš dlouhého, ani krátkého. Délky končetin úměrné délce trupu.
Souměrný obličej sedící na krku jak socha na podstavci.
Nikde není ničeho ani málo, ani moc. Nikde nic netrčí.
Prsa nejsou příliš objemná, ani plochá.
Nos v poměru k ostatním partiím obličeje. Nehty akorát, aby decentně kopírovaly obloučky prstů,
Žádné vyčnívající kosti a šlachy.
Žádné svaly inspirované mužským tělem a vyrýsované námahou v posilovně.
Celé tělo je jemně obaleno tukem, jak krajina několika centimetrovou vrstvou čerstvě napadaného sněhu. Což dává ženskému tělu onu zaoblenou sametovou ladnost, tak kyprou a příjemnou na dotek.
Když se Anna pohybuje, když kráčí a vybírá vstupné, když se převléká – vše dělá s rozvláčnou pomalostí a bdělostí. Vzpřímeně a zároveň měkce, jak to můžeme vidět třeba u koček. Její pohyby jsou, jak se to říká mezi tanečníky nebo krasobruslaři, dotažené.
Její vlasy jsou přirozené, hladké, jednoduše a přitom pečlivě upravené. Sálá z nich lesk, péče a zdraví. Slušivému vzhledu hodně napomohla i tehdejší móda. Symbolem šedesátých let byly natupírované účesy, které zvedají temeno a zadní část lebky a celkově budí dojem vznešenosti. Když tento objem chybí, působí hlava splácle a neproporčně.
A posledním bodem, který bych ráda zmínila, je její svrchní oděv. Dnes bychom řekli – top. Jeho barva, na oblečení nepříliš často využívaná oranžová, díky použitému materiálu delikátně uhlazená, jasně vypovídá, že každá osobnost má svou typickou barvu, ve které nejvíc rozkvete (jen je třeba ji objevit). A ještě k tomu saténu. Je to materiál dnes ženami opomíjený, předsudky obestřený a mylně zakonzervovaný do garderóby plesové, nebo dokonce zastaralé. Ale nic není větší omyl! Satén je materiál typicky ženský, svůdný a rozjasňující. Na stylových konzultacích zjišťuji, jak velkému množství žen sluší. Satén zažívá jednou z největších nespravedlností – má toho tolik co nabídnout a přitom ho ženy tak málo využívají.
Tento článek publikuji poslední dubnový den, zítra začíná máj.
Přeji vám, ať je váš první – i celý – máj krásný. Ať už slovem krásný vnímáte cokoliv.
Winter in Paris 