Můj dialog s mladší, pětiletou vnučkou, když v mém ateliéru stylového sebepoznání objevila krásné červené lakované lodičky:
Ona: „Ty mi skoro jsou!“
Já: „No, skoro.“
Ona: „A můžu v nich jít domů?“
Já: „Ne!“
Můj ateliér se nachází v prvním patře našeho rodinného domu a tudíž není síla, která by děvčatům, když jsou u mne na hlídání, zabránila do této tajemné a lákavé komnaty vcházet. Milují všechno, co je tam na ramínkách, regálech a figurínách rozvěšeno a připraveno k hledání stylu mých zákaznic – halenky, sukně, šaty, šály a šátky, klobouky, šperky, kabelky a … a také boty na vysokém podpatku.
Sice občas uslyší mé rezolutní: „Ne, tohle nedám!“, ale většinou stačí je jen mírně krotit a usměrňovat: „Ale chovat se k tomu opatrně!“
Velmi často sama sebe přistihnu při tom, jak tuhle jejich vášeň – zdobit se a parádit se – s úžasem pozoruji, zvláště pak, zkouší-li si boty na vysokém podpatku. Jejich touha takové nosit, riskovat úraz, zdolávat koberce, prahy a schody – je tak silná, že je snad i pouhým okem viditelná. Sálá z nich jak teplo z kamen a tetelí vzduch kolem nich. Daly by všechno za to, aby už mohly takové boty nosit. Jak malé mořské víly, které obětují bolest každého svého kroku za trochu krásy ….
Stejně jsem to v dětství prožívala i já. Jako by to bylo včera, dokážu se přesně vžít do těšení se – až budu velká a budu moct takové úchvatné boty na podpatku nosit – a vůbec, jak krásně budu chodit naparáděná. Už žádné: „Na to jsi ještě moc malá.“
A dnes je to tu. Co dnes? Už přes třicet let – je to tu.
Jsem velká – a přesto takové boty, ani podobné parády, nenosím – ačkoliv můžu. Můžu co chci a stejně to nedělám!
Jenže když vidím tu malou, jak se se zalíbením dívá na své tenké nožky v jehlových podpatcích, jak ráda by mávla kouzelným proutkem, aby už byla velká, tak je mi to najednou trochu líto … Nejraději bych si nějaké takové krásné, vysoké, nepraktické a nezdravé, v nichž ovšem nožka vypadá tak fantasticky, vzala hned na sebe a vyrazila do ulic.
Během svého života jsem procházela různými epochami. Občas jsem lobovala za stylový vzhled, pak přišly časy přehnaného zájmu o zdraví, kdy jsem zas lobovala za pohodlnost. A dnes lobuji za štěstí a spokojenost.
Dnes jsem přesvědčena o tom, že bychom to v žádném směru, ani v tom zdravém, neměly přehánět. Že nejlepší cestou je konat tak, aby nám to přinášelo pocity štěstí a spokojenosti. Dělat a nosit to, v čem se cítím být šťastná a spokojená. A jestli se to stane v plochých botách s podrážkou tenkou jak papír, nebo v deseticentimetrových jehlách, je nakonec jedno.
Pocit štěstí je podle mého univerzální kritérium a nadřazené všem panujícím pravidlům zdraví. Protože, co mi opravdu víme o tom, co je zdravé a správné?! Vždyť je to jednou to a podruhé zas ono.
Ale co já vím jistě, je to, že jedna z mála věcí, na kterou se ve jménu svého zdraví můžeme spolehnout – je vlastní pocit spokojenosti. A pomůžou-li nám k němu podpatky, máme je mít.
Možná by bylo užitečnější si vzpomenout na to, co nás, coby malá děvčátka, přivádělo v úžas, než poslouchat dobře míněné rady a doporučení z vnějšku – protože nesmíme zapomenout na to, že všechno, co slyšíme kolem sebe, není skutečná pravda, byť se to za ni rádo vydává, nýbrž jen názor.
A především bychom neměly zapomínat na to, že jednou z prvořadých úloh ženy je – být krásná a přitažlivá. Dokonce bych si troufla říci, že slavná biblická věta „neuveď nás v pokušení“ by měla znít opačně – že by žena měla naopak, tak nějak přirozeně, inklinovat k tomu, aby toužila vypadat tak, aby uváděla muže v pokušení.
Což mi připomíná trefný citát Erica Antoniottiho (ředitele kosmetické značky Clarins) kterým bych to dnes celé ukončila. „Být ženou je privilegium a každá žena by ho měla zneužívat.“ (A přestože považuji drahou kosmetiku za jednu z nejvíce nafouknutých a přeceňovaných bublin na světě, v tomhle měl tedy pan ředitel pravdu.)
Winter in Paris 