Přestože jsem si vědoma toho, že se jedná o nesmírně oblíbený pořad, který má na Facebooku přes 78 430 lajků, (což je téměř přesně o 78 tisíc víc než má můj blog :-) rozhodla jsem se vstoupit do „jámy lvové“ a tento článek publikovat. Takže s plným vědomím této skutečnosti si přesto dovoluji tvrdit, že tento pořad vlastně nemám ráda, protože vytahuje na světlo boží moje netušené mindráky, výčitky, nečekané pocity méněcennosti a viny, o kterých jsem nikdy předtím vůbec neměla tušení.

Užitečnosti jílu jsem se věnovala v předchozím článku. A přesto bych ho ráda bych zmínila ještě jednou. Tentokrát nepůjde o jíl marocký (na mytí vlasů), ale o jíl jemný. Nazývá se různě … jemný, ultrajemný, francouzský, zelený … Seženete ho samozřejmě na internetu, ale i v dobře zásobených natur apatykách, bio kosmetikách a v prodejnách zdravé výživy.

Tento příběh možná znáte.
„Všude je potopa. Muž sedí na střeše svého domu a prosí Boha, aby ho zachránil. Po chvíli jede kolem člun a chce vzít muže s sebou. Ten ale říká: „Nechci, Bůh mě zachrání.“ Kolem projedou ještě další dva čluny. Muž ale zůstává na střeše a dál se modlí.
A nakonec se utopí.
Když přijde do nebe, stěžuje si. „Bože, celou dobu jsem se modlil. Proč jsi mě nezachránil?“
„Jak to?“ podiví se Bůh, „vždyť jsem ti přece poslal tři čluny!“

Dostal se mi do rukou časopis Fashion a článek v rubrice „Měníme naši čtenářku“ mě tedy nenechal chladnou. Hned jsem naběhla ke skeneru a musela se o to s vámi podělit.

Článek začíná slovy čtenářky alias proměňované Kristýny: „Dlouhá léta se o svůj účes starám sama, proto se chci konečně dostat do rukou profesionála“.
A já si pro sebe říkám: „Tak to jste si, Kristýno, tedy pomohla.“

Měla jsem kamenný obchod. Měla jsem – je minulý čas. Už ho nemám. Zavřela jsem ho, protože e-shop vydělával víc. Když jsem ho zavírala, myslela jsem si, jak jsem na to vyzrála. Myslela jsem si, že odteď bude můj život už jen procházka růžovým sadem. Už žádné starosti – jen vydělávání peněz! Žádný nájem, žádný plat prodavačky … A už velmi brzy jsem zjistila, že to není až tak úplně jednoznačné. 

Inspirovala mě moje osobní příhoda. Posílala jsem do jedné galerie v Olomouci zásilku s objednanými keramickými plastikami. A navíc – jako dárek – jsem jim k zaplacenému zboží přibalila ještě spoustu malinkých keramických obrázků. Řekla jsem si: „Nechci je už prodávat, tak ať v Olomouci udělají radost! Ať je rozdají svým známým nebo zákazníkům …“ Kdybych tyto obrázky přepočítala na peníze, bylo by to minimálně za 3 – 4 stovky. Prostě malé a vcelku hodnotné dárečky.

Měla jsem oslavu narozenin. Rozlévala jsem sekt na přípitek a můj osmiletý synovec se hned hrnul ke skleničce. Trochu jsem mu tedy nalila, on to vypil a že chce další.
A já se ho zeptala: „Mikuláši, opravdu ti to víno chutná a nebo chceš jenom vypadat zajímavě?“ A co asi tak Mikuláš odpověděl? Samozřejmě, že mu chutná! A na stvrzení své odpovědi ještě kejval tak vehementně, že mu div hlava neupadla.

Na poprvé se věci daří.
Objevím zajímavý recept a zkusím ho. Nevkládám do něj žádné velké naděje, prostě zkusím … a z trouby vytáhnu naprosto dokonalý koláč.
Když ho pak chci pro návštěvu nebo na oslavu narozenin znovu zopakovat, tak mi buď nenakyne nebo se připálí nebo se pokazí cokoliv jiného … A pak všem omluvně říkám: „Moc mě to mrzí, ale zrovna dneska se mi moc nepovedl. Minule byl tak skvělý!“ A oni mi shovívavě odpovídají: „To nevadí, je taky dobrý.“ Ale já vím své!