Do obchodu mě nalákala žlutá kabelka, která svítila skrze výkladní skříň až na ulici. Nějakou takovou jsem si chtěla pořídit. Jako jiskru k mému černému oblečení. Vcházím do obchodu.
Za ta léta praxe už ale nakupuji trochu jinak, po svém. Rychlým pohledem přelétnu obchod, abych se stejně vrátila k té, která mě dovnitř nalákala. Kabelku si sundavám z regálu a prohlížím. Otevírám ji, dávám si ji na rameno, do ruky, přes loket a zase přes rameno. Sžívám se s ní a naciťuji, jestli je to ta pravá nebo ne. A to poznám jedině tehdy, když s ní nějakou chvíli budu, a ještě nejlépe o samotě. A pod to se mohu podepsat a radím tak i vám. Buďte s onou věcí sami a naciťujte, jaké by to mohlo být, kdyby už byla vaše.

A to byl v onom obchodě trochu problém. Dostala jsem od prodavačky na rozkoukání pár vteřin náskok a pak odhodlaně vyrazila za mnou, povzbudit mé nákupnímu rozhodnutí. Začala kabelku vychvalovat – jak je kvalitní, jak je měkká, jak je prostorná, jak má variabilní nošení …. Párkrát jsem souhlasně pokývla a pak odvětila: „Děkuji. Já si ji ještě sama prohlédnu.“ Prodavačka pochopila, poslušně couvla o pár kroků, ale stejně jsem cítila, jak mě z jistého odstupu pozoruje – podobně jako když přikrčená kočka za keřem čeká na správnou chvilku, aby zaútočila na osamocenou myš.

Což se také stalo. Opět mi moc času nedala. Přistoupila k druhé vlně nátlaku. Vzala mi kabelku z ruky a pokračovala ve vychvalování. Tentokrát až do nebes! A na podporu svých chvalozpěvů kabelku různě otvírala, zavírala, jezdila zipy sem a tam. (Kdybych to s nákupem kabelky nemyslela vážně, už dávno bych vzala nohy na ramena.)  Podruhé jsem jí poděkovala a naznačila, že bych ráda ještě trochu času.
„Samozřejmě!“ Kývla, ustoupila a zaujala zpět svoji vyčkávací pozici.

A já tak mohla pokračovat ve svém naciťování a hledání odpovědi na otázku: „Je to ta pravá? Je to ona? Je to moje budoucí nová žlutá kabelka?“ A stejně jako Pavel Vondruška ve filmu Marečku, podejte mi pero, je mi lépe, když přitom můžu chodit. A tak se tedy procházím obchodem a jen tak mimochodem, po očku, koukám do regálů po ostatních kabelkách. Kam jinam se také dá v obchodu s kabelkami koukat?
Prodavačka to ovšem vyhodnotila po svém. Vydedukovala si, že zřejmě váhám a možná hledám ještě jinou barvu. Rozhodla se tedy využít této příležitosti a přejít do dalšího útoku. Přiskočila jak šelma a začala sundavat z regálů další barevné varianty. Směšné, ale bylo to, že vytahovala samé šedo-béžové, až mdlé odstíny. To by snad, sakra, mohla tušit, že když jsem si jako první vybrala svítivě žlutou, že asi nebudu volit mezi jí a „nijakou“?!
Už poněkud rozladěně jsem jí poděkovala a požádala ještě o další čas.

Boj o nákup se blíží do finále …

Do třetice se tedy stáhla do defenzívy. Postavila se na strategické místo u vchodu, aby snad načerpala energii k poslednímu útoku. K poslednímu vítěznému tažení souboje o nákup.
A to velmi razantně! Rozhodla se dle svých osvědčených letitých praktik – vytáhnout z rukávu své údajně největší prodejní eso.

Přistoupila ke mně, na můj vkus z příliš blízké vzdálenosti (nemám ráda vstupování cizích lidí do své osobní zóny), podívala se na mě, pak na kabelku, pak zpátky na mě a vážně pronesla: „Žádná jiná kabelka není v poslední době tolik oblíbená! Tuhle kabelku teď kupují všichni!“

Skoro jsem se rozesmála nahlas. Jestli něco opravdu miluji, tak jsou to právě tyhle řeči! Ach, jak je dobře znám. Tohle apelování na trendy a na to, že přesně to, nad čím váháte, tak to kupují všichni!

„Milá paní prodavačko! Tahle vaše finta, že to chtějí všichni, tak ta bezesporu funguje. Ovšem jen na jednu část obyvatelstva. Je to sice skupina početnější, ale není jediná! Problém je v tom, že na tu druhou skupinu tyhle řeči působí právě opačně. Jak dva magnety opačnou stranou. Více odrazují, než pomáhají!“

Jak už tvrdil C.G.Jung, lidstvo se dělí na dvě skupiny. Hodně zjednodušeně by se ony skupiny daly připodobnit ke stádu a k predátorům, přičemž lidí ve skupině stádo bude vždy více. Je to zkrátka skupina početnější. A vyznačuje se právě tím, že její příslušníci budou vždy preferovat to, co mají všichni ostatní. Proto i ono vaše nákupní povzbuzení na ně bude dobře fungovat. Na rozdíl od typů druhých – od predátorů – jinak řečeno také individualistů, kteří chtějí naopak to, co nemá nikdo ostatní.

„Paní prodavačko, víte, mě by právě naopak více nalákalo, kdybyste řekla, že tuhle kabelku si nekupuje vůbec nikdo!“
A také vám to, že tuhle žlutou kabelku kupují všichni, vůbec nevěřím! Já totiž vím, co ženy nosí. Vždyť jim sama radím. To dříve uvidíte jehlu v kupce sena, než podobnou zářivě žlutou kabelku na ulici. To byla od vás skutečně lež jako věž, jen proto abyste mě nalákala. Jenže já nepatřím do stáda. Nejsem členem oné skupiny, která slyší na většinové nákupní chování. Já nekupuji to, co mají všichni. A pokud chcete být dobrá prodavačka, tak tohle musíte vědět a také byste měla umět tyto dvě skupiny od sebe vzájemně rozlišovat. A té jedné pak můžete říct, že to kupují všichni a té druhé, že tohle nekupuje nikdo. Ale pozor – neměla byste lhát. Vaše tvrzení by měla být v obou případech pravdivá!

Odpouštím prodavačce její nevědomost, ale s kabelkou si stejně nejsem jistá … 

Kabelku podávám prodavačce zpět a s trochu sarkastickým podtónem říkám: „Aha, tak všichni … Tak to jsem tedy opravdu ráda,“ a nasměrovala se ke dveřím: „Ještě stále nevím. Musím si to promyslet.“ (Možná kdybyste mě nechala být, tak už mohla být ruka v rukávu :-)
„Chcete ji tu rezervovat?“
„Ani ne, do hodiny si pro ni buď přijdu nebo ne.“
„Já vám ji tu hodinu schovám.“
„Opravdu není třeba, buď tu počká a nebo nemá být moje :-)“
Jako bych mluvila do zdi. Už jsem skoro venku a ještě slyším: „Já vám ji tu schovám.“

Odcházím s tím, že opravdu potřebuji timeout. Potřebuji se vymanit z osidel prodavaččiných praktik. Potřebuji zhruba tu hodinu na to, aby se mi to uleželo v hlavě. Ideální by bylo dát si na rozhodnutí i celý den, jenže já se do těchto končin v nejbližší době nechystám. Ale i hodina je dobrá, i hodina ukáže. A radím to i vám. Důležité je neudělat nákupní rozhodnutí na místě. Je dobré dát si čas. Odejít z obchodu. Dopřát si nádech čerstvého vzduchu. Vyřídit mezitím něco jiného, dát si kafe … Už za dveřmi obchodu se vám bude dýchat o poznání lépe a celou situaci pak budete vidět zřetelněji.

Ps 1.
Pro kabelku jsem se vrátila. Vtipné bylo, že nebyla schovaná, jak mi prodavačka vnutila, ale právě naopak. Byla naaranžovaná v regálu hned v první linii. Bylo evidentní, že jsme si s prodavačkou nesedly. Ona mi nerozumněla. Jenže my tu nejsme proto, abychom se trefovali do vkusu prodavaček a kapali jim do noty. Skoro právě naopak, ne?
Nebojte se být osobitý zákazník, který má své nákupní zvyklosti, a který si kupuje věci podle svých pravidel.

Ps 2.
Prodavačka byla velmi překvapená, skoro až zaskočená, že jsem se pro kabelku vrátila. A to mě vlastně potěšilo … Je totiž dobré – být občas nepředvídatelná.

Ps 3.
Zrovna předevčírem jsem se ve dvou obchodech po sobě (opět kabelky a parfumerie) nachomýtla k rozhovoru, kdy zákaznice na dotaz prodavačky – Co si přejí – přímo odpověděly: „Ukažte mi něco, co zrovna teď letí!“