Tím že chodím do kaváren většinou sama, tak si vyslechnu spoustu rozhovorů od vedlejších stolů. A mám-li být upřímná, tak mi to ani moc nevadí. Vlastně mě to velmi inspiruje a baví – být posluchačkou cizích příběhů.
úvaha
Oceňuji, že některé povedené a nadčasové kousky vyrábí firmy stále dokola, že s novou kolekcí nezmizí z nabídky. Jako třeba tílka se širokými, krajkovými ramínky v Promodu.
Tahle tílka jsou dokonce jedním z mých vůbec nejnošenějších svršků. A to po celý rok, od jara do zimy. A tak jsem se nedávno rozhodla jít si pro nové, pro to samé.
Mám ráda příběhy lidí, kteří se nebáli udělat ve svém životě změnu. Třeba opustit zaměstnání, které sice skýtalo […]
Abych měla na koupališti co číst, tak jsem si, po dlouhé době, koupila v trafice časopis. Moje Psychologie. Nejdřív jsem jen tak listovala a prohlížela si obrázky … a když jsem narazila na stránku Tipy, tak jsem se (rovněž po dlouhé době) rozesmála nahlas. Až se postarší manželský pár ležící vedle na dece po mně otočil. Uviděla jsem totiž tohle:
Skoro půlka prázdnin je před námi a kalendářně zbývá do konce léta ještě 46 dní. To je přece […]
Připadá vám tahle fotka povědomá? Je to záběr z úvodní scény kultovního dílu Mimikry ze seriálu Třicet případů […]
Po dlouhé době jsem v televizi opět viděla muzikál Mamma mia. Přepnula jsem na něj náhodně právě ve chvíli, kdy se schylovalo k písničce Dancing Queen A jako v každém muzikálu se i zde celkem všední scéna jak mávnutím přelije do něčeho velkolepého a dramatického. Meryl Streepová se se svými přítelkyněmi nejprve jen tak nenápadně popichuje, ale vzápětí se to celé naplno rozjede ….
Začnu jedním konkrétním příkladem. Před pár lety jsem se vzdělávala u jisté paní. A za tyhle studia jsem jí zaplatila opravdu hodně peněz. A když říkám hodně, tak myslím opravdu hodně. Rozhodně ne žádných deset, dvacet tisíc. Mnohem více …
A nutno podotknout … učila snadno a odnaučuji těžce!
Zkrátka, to co mi bylo v první polovině života institucemi, společností, rodiči a autoritami jakéhokoliv druhu vštěpováno, tak to se v druhé polovině života, sama svým vlastním hledáním, odnaučuji.
A co tím vlastně myslím?
Mám ráda rovnováhu. Asi to bude trochu tím, že jsem narozená ve znamení Vah, ale i přesto si […]
Velmi se mi líbí slovo Matrix a vypůjčila jsem si ho do svého slovníku. Dokonale vystihuje situaci, o které chci právě psát. Situaci, která se týká nás žen.
Matrix je totiž obraz, kterému říkáme realita. Realita, o níž si mylně myslíme, že je to pravda! Ještě jinak řečeno – Matrix je uměle vytvářená realita vydávaná za skutečnost. A nemusíme se dívat jen na sci-fi filmy, abychom něco takového uviděli. Stačí jen být ženou v dnešní době.
Na jednom jógovém pobytu jsme v rámci sebepoznávacího semináře dělali jednoduchý test. Měli jsme si vzpomenout na okamžik, kdy jsme se v životě cítili velmi šťastni. A pak ještě na druhý okamžik, a na třetí, a na čtvrtý, … celkem na deset různých okamžiků. Jakmile jsme je všechny objevili a procítili, tak jsme dostali druhý úkol.
Pravidelně každý týden, od pondělí do čtvrtka, vedu večerní lekce jógy a již víc než měsíc si od nich plánuji udělat týdenní pauzu. A pomýšlela jsem si právě na tento týden. Že nebudu řešit zdraví a neduhy ostatních lidí, ale pověnuji se jen sobě. Že si sama půjdu zacvičit, že si budu večer číst, nebo že půjdu do divadla.
Do obchodu mě nalákala žlutá kabelka, která svítila skrze výkladní skříň až na ulici. Nějakou takovou jsem si chtěla pořídit. Jako jiskru k mému černému oblečení. Vcházím do obchodu.
Za ta léta praxe už ale nakupuji trochu jinak, po svém. Rychlým pohledem přelétnu obchod, abych se stejně vrátila k té, která mě dovnitř nalákala.
Ano, přesně tak. Dovedu pochopit ledacos, ale ne to, jak může ještě v roce 2018 někdo věřit na účinek diet? (Pochopitelně nemám na mysli specifické zdravotní diety, například když je někdo po operaci žlučníku. Mám na mysli diety za účelem zhubnutí.)
Minulý týden jsem byla na horách. Během sjíždění dolů po sjezdovce a nahoru vlekem – což jsou pro mě obě velmi inspirativní a meditativní aktivity – jsem dostala impuls hned k několika článkům. A tenhle je jedním z nich.
Opravdu si myslím, že osm hodin denně, pětkrát v týdnu, je příliš mnoho času na to, abychom jen vydělávali na existenci svou a svých dětí v tomto systému.
Onehdy večer jsem projížděla televizní kanály a zastavila se na španělském filmu Deník nymfomanky.
Dívala jsem se na film Zahradnictví, ve kterém je velmi půvabná scéna. Štědrý večer uprostřed druhé světové války. Skromný, ale krásný stromeček, večeře, ženy, děti, rodinný přítel – a rozdávání dárků.
A ke mě se v tu chvíli znovu přihlásila myšlenka, kterou jsem před časem uložila do Konceptů: „Myslím, že by se měl každému kupovat jen jeden dárek!“
Winter in Paris 