Tím že chodím do kaváren většinou sama, tak si vyslechnu spoustu rozhovorů od vedlejších stolů. A mám-li být upřímná, tak mi to ani moc nevadí. Vlastně mě to velmi inspiruje a baví – být posluchačkou cizích příběhů. A právě nedávno jsem v Obchodním centru Nový Smíchov v Praze byla blízkou svědkyní schůzky tří žen.

Všechny byly velmi elegantně oblečené, barevně sladěné přesně jako figuríny ve výlohách místních obchodů. Všechny byly velmi mladé a především velmi ambiciózní.
Na lavici hned vedle svých zadečků v těsných sukních stály jejich značkové, pevné a prostorné kabelky honosící se zlatými ověsy s monogramy. Jejich nožky, způsobně složené pod stolem, se tísnily v úzkých, špičatých lodičkách a dokonale ztělesňovaly to, čemu se říká sedět jako na jehlách. A celkový, ctižádostivý výraz dotvářely uhlazené vlasy a dokreslené, široké obočí, které je teď tolik v kurzu.

Pocit důležitosti a obrovská sebekontrola čišela z tohoto stolku jak hustá mlha, která by se dala krájet. Nemohla jsem už déle pokračovat ve svém psaní. Uložila jsem rozpracovaný článek, zaklapla notebook a oddala se pozorování scény z divadla zvaného Život. Nechala jsem se vtáhnout do děje příběhu – kterak si dámy středního managementu, zřejmě v oboru personalistika, na pomyslném kariérním žebříku asi tak někde těsně za polovinou, daly důležitou schůzku v obchodním centru.
Nikdy v životě jsem neslyšela takovou smršť slangových výrazů. Slova, která jsem sama nepoužila za celý svůj život, lítaly vzduchem, jako když píchnete do vosího hnízda: tendr, pobočka, ejčár, píár, pozice, klient, kandidát, přímá komunikace, tým, dynamičtější, zpětná vazba, vykomunikujte si to, dedlajn, mýtink, ofis, byzy …

Není to o nic víc než hra
Člověče, nezlob se!

Promiňte, milé slečny, mně ale tyhle vaše schůzky připadají velmi podobné hře „Člověče, nezlob se“, která se hraje v létě na dovolené pod stanem, když celý den prší. To jen aktérky vzaly prožívání svých figurek příliš vážně a uvěřily, že tahle hra na manažerky, hra na osobní důležitost – je skutečný život. Jedna jako druhá, stejně jako figurky lišící se jen barvou. První v červeném kostýmku, druhá v modrém, třetí ve žlutém, postupují o políčko, o dvě, o tři dopředu.

Pro tohle ztotožnění existuje v psychologii pojem Persona.
Persona je maska, kterou nosíme, a o které se mylně domníváme, že to snad jsme opravdu my. Jenže Persona není naše skutečné já, je to pouhá maska, stejná jako ta na divadle, která si říká – manažer, ředitel nebo třeba premiér.
A rozlišit, jestli jde o mé skutečné já nebo o masku, lze velmi jednoduše. Maska, na rozdíl od mého skutečného já, je závislá na kulisách a na pomůckách. V divadle jsou tím kostýmy, paruky a rekvizity – a v životě dresscody, tituly, mobily, kabelky, kanceláře, vizitky, štítky na dveřích. A bez těchto kulis totiž celá maska padá!

Cituji z knihy Projevy duše od Lise Bourbeau:
Skrze personu se člověk může a chce nějak jevit, hrát společenskou roli, nebo se za maskou skrýt. Persona může být budována jako ochranný val, který zakrývá skutečnou povahu jedince.
Čím silnější je vnější či vnitřní tlak na identifikaci s Personou, tím více nastupuje kompenzační efekt, neuróza, rozmrzelost, nesnášenlivost …

 

Jinými slovy:
Pozor na to, čím výraznější je Persona, tím větší vrhá stín!

Musela jsem se usmívat. Bylo to némlich to samé jako kdyby si dámy na kavárenský stolek rozložily dětskou hru: „Vyhodíme žlutou. Ne, raději modrou!“ A tvářily se důležitě, když jim padla šestka a ještě důležitěji, když jim padly dvě šestky za sebou.

A já jsem si uvědomila, jak miluji svoji práci – že je mi úplně jedno, kdo to za mnou přišel na jógu nebo na stylovou konzultaci. Vždy je to totiž žena v tričku, nenalíčená, bez dekorací, tak čistá, aby buď mohla cvičit, nebo abych dobře viděla, co je zač a co jí sluší. A většinou ani nemusím vědět – jaká je její profese. Klidně to může být soudkyně, doktorka, či jiná Persona.
Podle mého není totiž nic lepšího, než žít jen jeden život. Život bez striktního oddělování práce a soukromí. Bez kastování, bez her, bez figurek, bez velkých Person. Vždyť v teplácích jsme všichni stejní. A není příliš důležité, kdo je ta žena s nahrbenými zády? Uklízečku totiž bolí záda stejně jako ministryni. Obě se totiž musí hodně ohýbat!