Tento příběh možná znáte.
„Všude je potopa. Muž sedí na střeše svého domu a prosí Boha, aby ho zachránil. Po chvíli jede kolem člun a chce vzít muže s sebou. Ten ale říká: „Nechci, Bůh mě zachrání.“ Kolem projedou ještě další dva čluny. Muž ale zůstává na střeše a dál se modlí.
A nakonec se utopí.
Když přijde do nebe, stěžuje si. „Bože, celou dobu jsem se modlil. Proč jsi mě nezachránil?“
„Jak to?“ podiví se Bůh, „vždyť jsem ti přece poslal tři čluny!“

Inspirovala mě moje osobní příhoda. Posílala jsem do jedné galerie v Olomouci zásilku s objednanými keramickými plastikami. A navíc – jako dárek – jsem jim k zaplacenému zboží přibalila ještě spoustu malinkých keramických obrázků. Řekla jsem si: „Nechci je už prodávat, tak ať v Olomouci udělají radost! Ať je rozdají svým známým nebo zákazníkům …“ Kdybych tyto obrázky přepočítala na peníze, bylo by to minimálně za 3 – 4 stovky. Prostě malé a vcelku hodnotné dárečky.

Měla jsem oslavu narozenin. Rozlévala jsem sekt na přípitek a můj osmiletý synovec se hned hrnul ke skleničce. Trochu jsem mu tedy nalila, on to vypil a že chce další.
A já se ho zeptala: „Mikuláši, opravdu ti to víno chutná a nebo chceš jenom vypadat zajímavě?“ A co asi tak Mikuláš odpověděl? Samozřejmě, že mu chutná! A na stvrzení své odpovědi ještě kejval tak vehementně, že mu div hlava neupadla.

Pokud ano, pak je vše v nejlepším pořádku a ani byste nemusela číst dál … ale zkuste to, ono se to totiž nevztahuje jen na tuto oblast.
Tato kartička na mě nedávno doma odněkud vypadla, když jsem uklízela. Úplně jsem na ní zapomněla. Dostala jsem ji kdysi na veletrhu kosmetiky od firmy Havlíkova apotéka (zmíněna také v tomto článku). Stojí na ní zhruba to, že si ji mám umístit doma na nějaké frekventované místo a často se na ní dívat, až budu přesvědčená, že jsem skutečně krásná.

Je to něco na způsob „úlitby“ neboli „závdavku“ bohům. Když tohle dobře dopadne, tak změním to, to a to …
A tak sedím v letadle … a je mi tak nějak všelijak. Trochu to s námi hází. Pevná zem a domov v nedohlednu. Pozoruji lidi kolem sebe, kteří se tváří víceméně klidně a spokojeně. Ale třeba i já z jejich pohledu vypadám, že jsem v pohodě. To jen někde uvnitř těla vibruje pocit nejistoty. A moje nohy, které mám složené v miniaturním prostoru, jak už to dnes v letadlech bývá, se mi trochu třesou.

Dálnice nemám vůbec ráda. Dokonce bych řekla, že se řidiči rozdělují na dva typy. Jedni milují dálnice a druzí je prostě nemusí. Já patřím k těm druhým. Když vím, že mě čeká jízda po dálnici, jímá mě preventivně vždycky trochu nejistota, která je přímo úměrná typu dálnice. Například D1 mě dokáže znepokojovat již měsíc až dva před jízdou.