Nejšťastnější jsem byla ve třinácti!

Na jednom jógovém pobytu jsme v rámci sebepoznávacího semináře dělali jednoduchý test. Měli jsme si vzpomenout na okamžik, kdy jsme se v životě cítili velmi šťastni. A pak ještě na druhý okamžik, a na třetí, a na čtvrtý, … celkem na deset různých okamžiků. Jakmile jsme je všechny objevily a procítily, tak jsme dostali druhý úkol. Postupně je, jeden po druhém, podle síly prožitku vyškrtávat, až tam nakonec měl zůstat jen jeden okamžik. Jeden, jediný, ten nejsilnější. A u něj jsme pak měli definovat emoci, která byla s onou situací spojená, která byla převládající, která byla tím, proč jsme tuhle situaci definovali jako nejšťastnější okamžik našeho života.

Přes všechny významné životní situace, které se na mé stupnici ocitly, jako bylo narození dcery, svatba, stěhování do zrekonstruovaného domu, dovolené u moře, nákup mého nového auta, otevření obchodu … Přes všechny tyhle velké momenty, jsem ke svému překvapení i zděšení zároveň, objevila, že nejvíce šťastná jsem se cítila přesně 30. června, v 7. třídě základní školy!

Konec školního roku, nekonečné dva měsíce prázdnin přede mnou, ze kterých ještě nebyl ukrojen ani kousíček. Pouštím si gramofon, konkrétně elpíčko skupiny Elán (kterou jsem tehdy milovala) a tančím po obýváku. Vlaju z jednoho rohu do druhého. Jsem šťastná. Jsem sama doma. Nikdo víc. Sestra ve školce, táta i máma v práci. (Mimochodem dodnes miluji být sama doma!) Tančím a cítím tu nejsilnější emoci – radost – která svou všeprostupující silou zaplnila nejen mé tělo, ale i celý prostor kolem mne, celý obývák. Vidím tehle den tak zřetelně, jako bych ho prožila včera. Na rozdíl od tisícovky dnů, které mým životem proletěly bez povšimnutí.

Kdybych tehdy tušila, že ještě po více jak třiceti letech bude tento okamžik, tohle dopoledne, nejšťastnější zážitek mého života …
Co jsem dělala těch zbylých třicet let?

Často jsem se k tomuto tématu vracela a přemýšlela o něm. Proč tahle, skoro by se chtělo říct, nicotná příhoda zastínila v proudu času velké a důležité události? Proč nevzpomínám na svou svatbu, ale vzpomínám na pár tanečků v obýváku?

A odpověď není vlastně tak složitá, jak by se mohlo zdát. Jen je třeba se odpoutat od zažitých, společensky uznávaných teorií o štěstí a obecně nastavené míry a důležitosti životních událostí. A ruku v ruce s tím přijmout i fakt, že si o vás někdo může pomyslet – co ty jsi za matku, že nepovažuješ narození svého dítěte jako nejšťastnější událost v životě?

Myslím si totiž, že štěstí velkých věcí, jakými jsou svatby a porody, si většinou vybereme jaksi dopředu. Jako když si svou mzdu necháte vyplatit v několika menších zálohách. A pak, když nastane výplatní termín, tak už vám tam mnoho peněz nezbyde. A radost z onoho „patnáctého dne v měsíci“ se jaksi nedostaví.
Pocit štěstí se tak rozprostře do cesty k těmto událostem. Do snění, do těšení, do plánování … Někdy se dokonce těšíme tak moc, že tím výsledný pocit doslova přeexponujeme. Více radosti tedy častěji přináší cesta k událostem, než cíl samotný. Význam a štěstí takovýchto událostí často vidíme až po letech, ve vzpomínkách, až s odstupem času, když slepíme všechny ty rozeseté střípky dohromady.

Píšu teď jednu z největších frází, ale když ono je to přesně tak!

Například moje svatba. Prožila jsem ji na zámku v Častolovicích. Byla úžasná, originální a osobitá. Byl krásný, teplý srpnový den. Těšila jsem se na ni celá léta, ale upřímně – onu radost, onen tryskající gejzír přítomné radosti jsem v tento den nezažila.
Pocit štěstí totiž není přímo úměrný důležitosti akce. Není ani spojen s výdobytky věku, s hmotným zabezpečením, s cenou zážitků, s exotičností destinace …
Přestože se dnes cítím být úspěšná, zabezpečená, mám dům, auto, muže, dítě, tak i přesto je realita taková, že jsem se cítila nejšťastněji ve svých třinácti letech.

Můj soukromý výsledek, mé objasnění je vcelku jednoduché. Uvědomila jsem si, že k pocitu šťestí opravdu nepotřebujete vůbec nic! Opravdu NIC. Nic z výdobytků moderní civilizace, nic z toho, co se obecně říká. K pocitu štěstí není třeba si nic kupovat, ani podnikat úžasné a báječné cesty do dalekých krajů, či si dopřávat jiné atraktivní okamžiky. To nás často jen naše vnitřní nenasytnost nutí neustále něco hledat, konzumovat zážitky a kupovat levné letenky.

Štěstí je situace, která nás může zastihnout dopoledne, nenalíčené, skromně oblečené a naprosto nečekaně. Štěstí je jako prudká přeháňka, která nás z nenadání přepadne na nedělní procházce v lese.
Štěstí je – dovolit si, dopřát si, projevit právě to, co aktuálně prožívám! Dovolit si naplno prožít radost, když mám radost. Dovolit si zatančit si doma v obýváku. Dopřát zažít radost celému svému tělu, nezatlačit tento okamžik jen proto, že se to právě teď nehodí, že už jsem přece rozumná a dospělá. Štěstí není jen několik významných dnů v životě. Štěstí je když:

  • když se vrátím příjemně unavená z delší procházky
  • když v rádiu uslyším písničku, která přesně a plně souzní s mou náladou
  • když večer, ve světle pouliční lampy, pozoruji první poletující sníh
  • když se z nevlídného, deštivého, ranního rána před polednem najednou vyčasí
  • když si v horký letní podvečer, když zapadne sluníčko, dám na zahrádce studené pivo v orosené sklenici
  • když se na přelomu dubna a května všechno kolem probudí a zazelená, když jaro začíná a všechno je teprve před námi
  • když se těším, že večer budou v televizi dávat seriál Chalupáři
  • když je v zimě zima a když je v létě teplo. Když jsou prostě věci jen tak, jak mají být!