Po dlouhé době jsem v televizi opět viděla muzikál Mamma mia. Přepnula jsem na něj náhodně právě ve chvíli, kdy se schylovalo k písničce Dancing Queen A jako v každém muzikálu se i zde celkem všední scéna jak mávnutím přelije do něčeho velkolepého a dramatického. Meryl Streepová se se svými přítelkyněmi nejprve jen tak nenápadně popichuje, ale vzápětí se to celé naplno rozjede ….

Začnou se předvádět, skákat na posteli, až nakonec sjedou po zábradlí a teatrálně ověnčené pštrosím boa kolem krku opouštějí dům. Zcela bez ostychu tančí, zpívají a plují ulicemi. A působivost scény zesiluje a nabírá na emotivnosti, když se k nim postupně začnou přidávat další ženy a dívky. Nehledíc na věk, váhu a na taneční schopnosti odhazují zábrany. Jedna doslova zahodí košík, který nese, jiná vařečku a zástěru, babča odhodí otýpku, co má na zádech a omládne o padesát let. Kolemjdoucí a kolemsedící muži doslova vstávají ze židlí, ohromeně zírají a tleskají. A na samý závěr tento chumel žen z celé vesnice dotančí až k molu a v euforii naskáčou do moře!

A já na to koukám, a přestože vím, že je to zinscenované, že je to jen muzikál, že je to kýč, tak to ve mě pokaždé něco probudí. Ano, tohle je přesně onen druh emotivních scén, které se nám ženám líbí, které nás dojímají a ohromují, ale bohužel ve skutečném životě je nikdy neprožijeme. Scény typu – rozvášnit celou ulici, tančit v dešti, koupat se ve fontáně, muži co nás zradil, vylít do obličeje v nejdrazším podniku sklenku sektu nebo po něm vášnivě a přede všemi hodit šlehačkovým dortem …
V reálném světě spíše zatlačíme slzu a řekneme si, že život není férový a jde se dál.

Potlačené vášně zaklepou zevnitř …

A v tom je právě užitečnost těchto scén. Rezonují totiž s našimi potlačenými vášněmi. Probouzejí je ze stoletého, poklidného spánku. Jako když máte hluboko ve sklepení svého domu pod několika bezpečnostními zámky uzavřenou svou vnitřní bytost. Bytost plnou vášně a temperamentu. Bytost tančící, bytost zpívající, která mohla být tolik vidět a slyšet, kdyby ji učitelka na základce nebo jiná autorita neřekla: „Ty ale vůbec nemáš hudební sluch. Jsi moc při těle na to, abys byla baletka. Nemluv tak nahlas. Takhle se nemůžeš chovat …“

A pak nám z čista jasna přijde do života právě nějaká taková scéna plná vášně apelující na naše zavřená vrata. A tam někde hluboko uvnitř to naše duše uslyší a ozývá se: „Ano, já to slyším! Tomu rozumím! A buší vší silou zevnitř, co jí pěsti stačí, a dává o sobě vědět – zrychlením tepu, dojetím, slzami – že tam někde je, ale že nemůže víc dělat, protože je uvězněná!“

Milujeme emotivní scény, milujeme proměny ošklivých káčátek v krásné labutě, milujeme Popelku, která se odvážila vykročit z komfortu své kuchyně. Milujeme slušňačku Sandy z Pomády, která si v závěrečné scéně na školní pouti dovolí odhalit svou stránku sexy kočky. Milujeme tyhle příběhy a scény, které brnkají na naši strunu všednosti a upjatosti, a které nás vlastně upozorňují jen na to, co je naše. Jenže příliš hluboko uzamčené: „Pozor, příliš jsi se socializovala. Příliš řešíš, co je společensky přijatelné a normální! Co takhle trochu více spontánnosti?“ 

Nemusí pršet. Stačí, když kape. I z kapky po kapce může být za nějaký čas moře vody …

Neumím si sice představit, že bych euforicky jako ve filmu Mamma mia tančila náměstím naší vesnice. Že bych cestou nabrala paní u benzínky, poštačku, řeznici, prodavačky z Jednoty a nakonec by se k nám připojily i ženy z místního Domova důchodců, odhodily by berle a tančily „jako královny“. Ani vlastně nevím, kde by to vygradovalo, kam by celý náš průvod měl dojít? Žádné moře ani jiné místo hodné velkého finále tu nemáme, ale já myslím, že to ani není potřeba. Že k mému pocitu štěstí mi bohatě stačí to, že oproti dřívějšku mi velmi výrazně začíná být jedno, co si o mě kdo pomyslí! Nemusí hned pršet, stačí, když kape. A tohle jsou moje kapky:

• Tančit po obýváku. A přestože sem tam narazím na křeslo, přestože se kocour dívá poněkud podezřívavě, přestože skla v knihovně vibrují, já jsem šťastná.
• Vzít si na sebe dlouhé květované dlouhé šaty, k tomu široký klobouk a jít v nich klidně na poštu a neřešit, jestli někdo kouká a co si o tom myslí. Je přece potřeba využít toho, že je hezké počasí a nečekat, že možná někdy pojedu k moři.
• Poskočit si na ulici radostí.
• Dát si klidně sama v místní hospodě pivo, když na něj mám chuť.
• Zpívat si, i když nemám hudební sluch.
• Jít si sama zacvičit jógu do místního parku.
• Psát si na blogu o čem chci a dokonce si zřídit i blog placený, i když je to neobvyklé a nevím o nikom jiném, kdo by to dělal.

Nic na světě totiž není tolik osvěžující jako – dovolit si – projevit se!