Dnes dopoledne jsem byla šťastná! Co se stalo?

Dnes dopoledne jsem byla šťastná ...

Vlastně vcelku nic. Nic zvláštního … jen jsem jela autem.
Asi tak ve dvaceti letech, spíše i později … jsem si říkala, že taková ta hesla, že štěstí jsou drobnosti, okamžiky, které jsou zadarmo, jsou jen fráze a knižní řeči. Vždyť co je na tom, že je venku hezky, to je přece normální. Já jsem k pocitu štěstí chtěla nové auto, dovolenou u moře, dokonalého partnera, prosperující obchod …
Po letech jsem samozřejmě zjistila, že to není až tak úplně pravda. A dnes už to vím jistě, že mi velkolepé věci a události zase tolik štěstí nepřinesou.
Ale vždycky mě velmi zasáhne, když se to skutečně potvrdí a tento prchavý okamžik štěstí přijde.
A on většinou přijde nečekaně!
Nemusíme se na něj půl roku těšit. Nemusíme na něj šetřit. Nemusíme vyhrát ve sportce. On přijde sám, nečekaně a z čistého nebe. Jako právě dnes.

Naprosto běžný den, běžné dopoledne.
Byla jsem ve městě nakupovat a pak u své švadleny pro hotové zakázky. Vracela jsem se domů zkratkou přes les. Jedu opatrně a pomalu. Teplota venku lehce pod nulou. Skrze stromy občas prosvitlo sluníčko. Silnice bílá, jen protažená a stromy zasněžené. Všude klid, ticho a prázdno. A najednou to přišlo! Odněkud zevnitř, z těla, odněkud uprostřed hrudníku se vynoří silný a rozpínající se pocit. A pozvolna se začíná rozlévat do celého těla. A pak pocítíte naléhavou potřebu se zpomalit, zastavit. V klidu si ho užít a vychutnat. Zmrazit ten okamžik a natáhnout ho donekonečna. A já udělala to, co obvykle nedělám. Zastavila jsem.  A jen jsem tak seděla v autě … Bylo to pár vteřin. Byl to jen dlouhý nádech … a výdech. „Bože, to je nádhera!“ Ani to nemusíte říkat nahlas, ani si to vlastně nemusíte říkat v duchu. Není to třeba, protože to intenzivně cítíte. Víte to. Najednou přesně víte, že právě teď prožíváte štěstí. Štěstí v úterý v jedenáct hodin dopoledne.