Zatoužila jsem po náhrdelníku Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě: A o tom, co bylo dál a jedna dobrá rada navíc!

V závěru seriálu v epizodě Američanka v Paříži dostává Carrie od Aleksandra Petrovského překrásný náhrdelník. Jemný, něžný, z broušených drahokamů, prostě úžasný. A já z něj byla natolik okouzlena, že jsem po něčem podobném velmi silně zatoužila.

Dívala jsem se všude – ve zlatnictvích, v obchodech s bižuterií, v módních obchodech, v e-shopech, na Fleru …., ale na nic jsem nenarazila. A když už bylo něco byť velmi zdánlivě podobné, mělo to nějaký nedostatek. Buď byl příliš krátký nebo dlouhý řetízek, kamínky malé nebo velké, zkrátka nikdy to nebylo ono!

A pak jsem doma ve své krabičce na šperky narazila na náramek z broušených růženínů, který jsem skoro vůbec nenosila. A jak se tak na něj dívám, najednou mě napadlo: „Vždyť to jsou velmi podobné kamínky jako ty, co měla Carrie. Mohla bych je rozebrat a zeptat se ve zlatnictví, jestli by mi z nich podobný náhrdelník nevyrobili na zakázku. Vždyť je to velmi jednoduchý šperk. Jen kamínky a řetízek.“

A také jsem tak udělala. Zašla jsem do zlatnictví, kde jsem již předtím něco málo nakoupila a kde je majitelkou velmi milá paní. Ukázala jí svůj podrobný nákres. Přesně jsem změřila délku, rozkreslila rozložení korálků, zdůraznila, že musí jít o velmi jemný zlatý řetízek – prostě dokonale technický popis.
A zlatnice na to jen mrkla a řekla: „Prostě chcete něco takového jako měla Carrie v Sexu ve městě, ne?“ A já v naprostém údivu s vytřeštěnýma očima řekla: „Ano, v podstatě ano … “

A bylo to! Jasná představa a cíl. A také výběr toho správného zlatnictví. Domluveno! A zhruba za dva týdny přišla esemeska: „Vaše zakázka je připravena.“ Nesmírně jsem se těšila a hned vyrazila do obchodu. V kalendáři se psal říjen!

Náhrdelník byl opravdu krásný. Byl přesně takový, jaký jsem si představovala!

Hned jsem si ho vzala na sebe a nosila ho celý den. Večer jsem ho pečlivě vyrovnala do šperkovnice s velice uspokojivým pocitem: „Mám to, co jsem tolik chtěla. Je můj … můj … tolik vytoužený náhrdelník.“

Zdánlivě happy end …

Před pár dny jsem se chystala do divadla, otevřela jsem šperkovnici a hledala něco do bílé košile …. a najednou jsem ho tam uviděla. Ležel tam. Ležel tam pečlivě složený, tak jak jsem ho tam před pár měsíci uklidila.

A jak tak na něj koukám, tak se odněkud vynořila neposedná myšlenka: „Vidíš, tolik jsi ho chtěla a nakonec ho vůbec nenosíš.“ (A to jsem ještě nezmínila, že vůbec nebyl levný.)

A co tím vším chci říct? Vyplývají mi z toho dvě poučení.
Za prvé – když něco chcete, tak nemusíte zdlouhavě běhat a hledat a nakonec se třeba uchylovat ke kompromisům. Zformulujte svou jasnou představu a nechce si to vyrobit na míru.
Druhá rada ovšem paradoxně vylučuje tu první. Když totiž ta správná věc na nás sama nenarazí, nevykoukne, nečeká hned za prvním (druhým) rohem …, tak to zřejmě nebude pro nás to pravé ořechové.

Ano, přesně tak to myslím. Dvě protichůdné rady ….  a nechám to na vás. Já jen předestřela svůj příběh.

A slíbená rada na závěr. Jste-li „šperková a kamínková“, pak určitě vyražte na konci února do Prahy na každoroční výstavu Geosvět 2016, kde najdete nepřeberné množství všeho možného krásného …. jak se říká v pohádkách „až vás oči budou přecházet!“