Sentimentálně-poetický příběh o jednom mém šperku a také o znameních a energii peněz

Sentimentálně poetický příběh ...

Prohlížím si medailonek, který jsem sama vyrobila. Je to můj poslední hand made kousek. Už je nedělám. Už vlastně nevyrábím vůbec nic. Medailonek je poslední list kapitoly, která se jmenuje „Tvořím rukama“.
A tak si ho po dlouhé době prohlížím a upřímně si musím přiznat: „Je opravdu krásný!“

Staromosazné komponenty přesně korespondují s keramikou uvnitř. Obdivuji, jak jsem lehkou rukou jednoduše vystihla podstatu pomněnek. Jak se podařilo, aby výpalem medailonek „zárysoval“, což jsou právě ty krásné historicky působící prasklinky, pavučinky, jak to vidíte u starých nádob. Jak je šperk celý působivě nepravidelný, jak vypadá, že byl nalezen v nějaké staré krabičce  …

Vyráběla jsem ho tenkrát s těmi nejupřímnějšími pocity.
Chtěla jsem, aby v sobě nesl přesně tu starou, poctivě řemeslnou energii, ale aby byl zároveň trochu moderní, aby nepůsobil zastarale, aby z něj byla na první pohled cítit poezie, noblesa a zároveň jednoduchost …

A to se mi, myslím, podařilo.

Ach, jo …


Mé milé medailonky …
Byla jich celá velká kolekce, kterou jsem úspěšně prodávala několik let. A jak jsem tenkrát byla uprostřed procesu výroby a prodeje, tak jsem si jejich výjimečnost vlastně ani moc neuvědomovala. Byl to prostě takový dobrý prodejní artikl. 
Medailonky se prodávaly. A to velice úspěšně. Jeden po druhém, až přišel den, kdy se všechny vyprodaly.  A já dnes, více než po dvou letech, jsem ještě jeden poslední objevila! Byl zapadlý úplně vzadu v rohu hlubokého šuplíku. Čekal na svůj den.

Zahlédla jsem ho …. Překvapená a zaskočená. Opatrně jsem ho vyjmula, rozložila do dlaně a dlouze si jej prohlížela. Už jsem nebyla v té energii výroby a prodeje. Už jsem ho neviděla těma stejnýma očima, kterýma jsem ho vyráběla. Prohlížela jsem si ho nestranně, nezaujatě, s odstupem.
A byla jsem jím okouzlena!

Když nám totiž něco jde přirozeně, dobře, snadno, jakoby samo, tak si ani tu výjimečnost neuvědomujeme. Myslíme si, že je to normální. Naopak – máme tendenci to trochu shazovat, znevažovat.
„Ale to nestojí za řeč, vždyť jsem to měla hned hotové!“

A přišlo dilema.
Přišla otázka, která na sebe nenechala dlouho čekat:
„Nechat si ho a nebo ho prodat?“

Rozhodnutí jsem nechtěla uspěchat. A asi po týdnu jsem to nakonec vymyslela. Výsledek se jmenuje: Kompromis nebo-li Ultimátum nebo-li Prodat i nechat!

Zkrátka medailonek vystavím na svém e-shopu. Ale dám mu limit. Bude v prodeji jen na velmi krátkou dobu. (Konkrétně do 1. ledna do 24.00 hodin.)
Když se prodá, tak super! Dostanu za něj peníze a za ty si koupím něco jiného.
Peníze jsou totiž energie, která se má točit, proudit, plynout. Za můj šperk chci peníze a za ty peníze si koupím třeba zase šperk, ale od někoho jiného. Podpořím jiného tvůrce!
A pokud se do limitu šperk neprodá, tak je to znamení, že má být můj, že si ho mám nechat!

A tohle resumé se mi moc líbilo!  Hlavně jeho volnost, otevřený konec a svobodná vůle. Mám totiž velmi ráda, když do rozhodovacího procesu vstupuje náhoda a osud. Aneb jak říkal Jaroslav Marvan jako policejní rada Vacátko v Panoptiku města pražského: „Náhoda je koneckonců bůh!“

Jak se ale ocenit?

Tímto rozhodnutím se vynořila zásadní otázka: “ Kolik za něj mám chtít?“
No řekněte? Mám svůj poslední kousek dát za stovku nebo za dvě? Dá se hodnota takovéhle věci se vším, co jsem popsala výše, zkalkulovat jako housky v pekárně? Cena materiálu, času, plus práce? Jak se přepočítává hodnota toho, že je poslední? Že už žádný další medailonek nebude? Je to koeficient dvacet, padesát, sto .. procent? Jak se dají zkalkulovat vzpomínky a emoce? Jak zkalkulovat neopakovatelnost?

Je to velmi těžké.
Jak ocenit originály, jak ocenit sebe? (Dobře a jednoduše je toto téma zpracované také v tomto článku.)

Přestože mám vystudovanou ekonomickou školu, tak si většinou kalkulace moc nedělám. Používám jinou techniku. A tou je položení si této otázky:
„Kolik bych já chtěla za tuto věc zaplatit, kdybych ji viděla někde v obchodě? Jaká cena by mi přišla akorát. Ani ne podbízivě nízká ani příliš přemrštěná.“

A zde článek končí. Medailonek je oceněn a vystaven a třeba právě vy budete jeho novou majitelkou. A nebo možná taky ne. Možná HRA OSUDU chce jinak. Miluji otevřené konce!