Obrátím-li se zpět do svého dětství, tak se mi okamžitě vybaví velmi jasná a konkrétní série vzpomínek. Nazvala bych ji přímo vzpomínkové album „Hraní si s vystřihovacími panenkami“. Byly to dlouhé (jak by se dnes řeklo Flow) hodiny plné příběhů a emocí, které naše panenky žily a my jsme jim je jako scénáristky vytvářeli.

Já a moje sestřenice. Respektive my dvě, vystřihovací panenky, jeden dětský pokoj a dvě postele. A každá postel byla jeden dům. Dům panenek mé sestřenice a dům panenek mých.

Hraní začínalo už tím, že jsme se nejdřív zabydlely. Z knížek jsme vytvořily obvodové zdi jednotlivých místností, do kterých jsme umístily něco málo nábytku pro panenky. Ostatní vybavení domu bylo fantazijní – takzvaně – v naší hlavě.  Pak jsme rozprostřely papírové oblečky na polštář, který představoval pomyslnou šatnu, a k tomu také hromadu kancelářských sponek. Ty sloužily k uchycení oblečků na panenky, protože papírové šatičky na nich samozřejmě nemohly držet tak, jak si výrobce vymyslel. Papírové úchytky, které se zahnou dozadu byly holý nesmysl. Jednoduše to nedrželo! A když bylo vše nachystáno, tak hra neboli život papírových panenek mohl začít!

Naše hraní nebylo jen tak ledajaké. Jen tak panenky bezduše a bezcílně převlékat. Naše hraní bylo velmi realistické! Panenky měly svého manžela, děti, práci, jméno a příjmení, auto, psa, příbuzné, radosti i starosti. Měly svůj život, svoje osudy. A ty mnohdy nebyly vůbec lehké! Celé naše hraní byla vlastně velmi složitá psychologie.

Papírová rodina mé sestřenice žila vždy poklidný, spořádaný život. Paní chodila do práce, měla hodného manžela a dvě děti. Oblékala si klasické věci, pořádala oslavy a ctila tradice.
Na rozdíl od mé papírové rodiny, jimž jsem jejich život ale vůbec neulehčovala. Naopak jsem jim jejich osudy velmi zamotávala a komplikovala.

„A teď si třeba ta jejich holka zlomí nohu!“ navrhovala jsem.
„A ta její ségra jako že bude nevlastní.“
„A jako že se jim máma s tátou rozvedou.“
„A jako že si ta jejich máma najde novýho tátu.“
A sestřenice to nechápala: „A proč jako? Proč nemůžou být normální. Proč se jim pořád musí něco dít? Proč pořád musíš něco vymejšlet?“

Musela jsem! Neuměla jsem si pomoci.

 

A já naopak nechápala, jak jí může bavit hrát si s rodinou, ve které se zase vůbec, ale vůbec nic neděje? Jak ji jen může těšit hrát s nimi tak nudné životy? Jak to, že její maminka má pořád jen jednoho tatínka? To ta moje byla už rozvedená. Jak to, že chodí stále jen do jedné práce? To ta moje nejdřív pracovala jako učitelka, pak jako doktorka a do třetice jsem si i tuhle možnost rozmyslela a rozhodla, že bude nejlepší, když bude herečka. Zkrátka u nich se žilo hezky klidně a na „naší posteli“ bylo pořád nějaké drama, pořád nějaké zvraty.

Zajímavé ale je, že když se na tyhle dětské hry podívám dnes, když je nám čtyřicet, tak uvidím, jak naše vykonstruované příběhy panenek velmi podobně kopírují naše budoucí životy.
Uvidím mojí sestřenici, která si vzala muže, se kterým má tři děti, a která pracuje v tom oboru, ve kterém se vzdělala.  A uvidím sebe – ženu, která si život velmi zkomplikovala – třeba jako svobodná matka. A po deseti letech se vdala za nejlepšího kamaráda otce svého dítěte. Vyučila se jako ekonomka, ale nikdy v tom oboru nepracovala. Naopak vystřídala mnoho různorodých povolání, jako třeba keramička, podnikatelka, cvičitelka jógy, aby až teprve po dvaceti letech přesně zjistila, jaký je vlastně její největší potenciál. Prostě komplikace podobné jako u mých papírových panenek před třiceti lety.
(A dokonce jsme každá svým rodinkám tenkrát daly velmi podobná příjmení, jaká jsme později samy svými sňatky získaly.)

Sakra, to je něco! To je tedy zjištění, které se mnou opravdu zacloumalo! Jak vlastně ty tendence a osudy máme v sobě zakódovány už jako malé holky. Jak jsme vlastně pořád stejné – ať je nám deset, dvacet, třicet, čtyřicet … A že je to vlastně všechno strašně jednoduché. A strašně krásné a čitelné.

Chci fakt hodně, když bych ráda koupila hezkou panenku?

A tohle vzpomínání mne natolik zasáhlo, že jsem se před pár dny rozhodla, že své malé neteři také koupím k vánocům vystřihovací panenky. Vedena představou krásných papírových mladých slečen a syndromem vlastního dětství, jsem vešla do „mega hračkářství“ a poprosila prodavačku, ať mě k panenkám nasměruje.

Ale to co jsem zahlédla naprosto zničilo veškeré moje půvabně nostalgické vzpomínky. Uviděla jsem papírovou příšeru s obrovskou hlavou, fialově podmalovanýma očima s rádoby sexy šaty a botami na jehlách. Chudinka vypadala jako zombie, Lady Gaga a Donatella Versace v jednom. Byla jsem z toho tak v šoku, že jsem velmi drsně, až jsem sama sebe překvapila, řekla prodavačce: „Jéžíši, ta je ošklivá! Takovou nechci. Nemáte nějaké normální?“
Prodavačce bylo plus mínus osmnáct a panenka jí asi vůbec nepřišla ošklivá. Ale nic neřekla a bez jakéhokoliv výrazu někam odešla. Za chvíli se vrátila a přinesla „Modelku Nicol“.

Ne, že bych z Nicol byla nějak zvlášť nadšená, ale s předchozí fialovou hrůzou se to vůbec nedalo srovnávat. A tak jsem ji koupila.
Ale vzápětí jsem si uvědomila, že jsem stejně asi neudělala dobře. Že si vlastně neumím vůbec představit, jak si s nimi moje neteř bude hrát.

Proč by si vlastně dnešní malá holčička měla dávat práci s vystřihováním, když má doma minimálně deset barbín i se šatnou a s koněm. Proč by jim měla přikládat papírové šaty, které stejně nedrží. Proč by měla (jako my tehdy) vymýšlet nějaký jiný způsob, jak by držely lépe. Proč by si měla představovat, že v pravém rohu postele je obývací pokoj, když má překrásný a velmi sofistikovaný plastový komplex domku i s venkovním bazénem?

Tak, nevím?

Je to asi krásné, když mají děti úžasné a autentické hračky, ale já si bohužel vůbec nejsem jista, jestli s tou vší dokonalostí ještě mají důvod zapojovat svoji představivost a kreativitu. Tak nějak nevím …

A zase mě to vrátilo zpět k mým papírovým panenkám. Vzpomněla jsem si třeba na mou nejoblíbenější – na Lindu. Měla hnědé mikádo, velké oči a štíhlý pas. Měla moderní hadříky, třeba krásné hnědé zvonové kalhoty a k tomu plážovou podprsenku, která se zavazovala vepředu. A taky pletené pončo, kožíšek a dokonce i džíny! Tenkrát jsem si říkala: „Taková budu, až budu velká!“ Sakra, trošku mě to rozlítostnilo ….
A tak děkuji za vaši pozornost a zase příští úterý … teď to musím jít ven trochu rozdýchat :-)