Upřednostňujete sebe nebo spíše ty druhé? Že sebe? Opravdu?

Upřednostňujete sebe ...

Já jsem si to o sobě také myslela. Byla jsem si jistá, že tuhle oblast mám vyřešenou. Odbornějšími slovy – že už to mám pochopené, zpracované a vyčištěné. Věnovala jsem spoustu času a peněz osobnímu rozvoji, terapiím, seminářům a webinářům. Znám nazpaměť moudrá slova o tom, že mám v životě jednat jako v letadle, nasadit záchrannou kyslíkovou masku nejprve sobě, pak teprve ostatním, že mám milovat sebe i svůj život, a že dnes už se tomu neříká sobectví jako dřív, ale upřednostňování.
Je to všechno pochopitelné, jasné a srozumitelné. A proto jsem vůbec neměla žádné pochyby, že bych podle toho ve svém životě nejednala.
Jenže teorie je pořád jenom teorie a teprve běžné, téměř nepatrné, ale skutečné příhody ukázaly, že to není až tak docela pravda.

Odehrálo se to v kavárně

Kdybych měla jmenovat několik věcí, bez kterých se v životě neobejdu, tak by jednou z nich bylo zcela jistě občasné posezení v kavárně. A právě ta je společným jmenovatelem a prostředím obou mých příběhů.

Mířím do kavárny Platýz. Těším se na příjemnou chvilku, na kávu, na bílé suché a možná i na něco malého sladkého … (Uvidíme.) A v radostném očekávání vcházím dovnitř.
„Ajaj .. je tu více lidí, než jsem očekávala“.
Stojím, pozorně se rozhlížím a hledám nějaké volné místo.
A kupodivu nebylo obsazené zrovna jedno z nejhezčích míst v této kavárně – čalouněná čtyřka přímo v proskleném výklenku.

Velikou radost ale vzápětí vystřídal starý známý a nechtěný pocit: „Neměla bys.“
Neměla bys sama pro sebe zabírat místo pro čtyři! Co když přijde nějaká skupinka. Vždyť si nebudou mít kam sednout. Nesmíš sama obsadit čtyři místa. Nesmíš být sobecká!
A já opravdu nebyla! Ušlechtilý pocit převážil. Hodná, poddajná, poslušná holka ve mě zvítězila.
A tak místo pohody a užívání si krásného místa s výhledem na starou Prahu, jsem ustoupila, přenechala místo budoucím šťastlivcům a sedla si skromně k malé dvojce v rohu, bez čalouněných křesel, bez výhledu, ke stolečku, kam se pomalu ani talíř nevešel.

A přišla jiná …

Sedím na tvrdé židli a na svou hlavu snáším spoustu výčitek. (A taky doufám, že si té hodné holky sedící v koutě číšníci vůbec všimnou.)
A jak si tak nad sebou tiše zoufám, tak si nemohu nevšimnout, jak jiná, ne již tak hodná holka jako já, míří najisto ke krásnému místu pro čtyři, kterého jsem se dobrovolně a v její prospěch před pár okamžiky vzdala. Na jedno křeslo sebejistě hodí kabát, na druhé kabelku a na třetí se usadí s neochvějnou jistotou, že to místo právem patří jí. Jako kdyby byla u sebe doma v obýváku.

Takže jsem žádné skupince neprospěla, ona je jedna, já byla jedna! Proč jsem si tam nesedla? Moje výčitky se ještě více prohloubily!

A druhá příhoda nenechala na sebe dlouho čekat

Opět kavárna, opět místo pro čtyři, já a moje kamarádka. Náš rozhovor je v plném proudu, dlouho jsme se neviděly, máme si co říct. Když vtom k našemu stolku přistoupí neznámá žena a zeptá se: „Máte tu volno, můžu si k vám přisednout?“
„Néé, nemůžete. Jděte jinam.“ … bych strašně ráda řekla.
Nechci, aby si k nám přisedla! Vždyť tím by bylo všechno pěkné rázem pryč … Už žádné soukromí, jen narušení naší osobní zóny. Bytostně cítím, jak bych moc a moc chtěla říct, že NE, ale místo toho jen bezmocně přihlížím, jak zas a znovu moje vnitřní hodná holka odpovídá: „Ano, samozřejmě.“
A spokojená paní se uvelebuje a já sama sebe zase začínám proklínat.
A jak jsem správně tušila, už to poté nebylo stejné jako dřív. Všechno, co bylo předtím pěkné, bylo v nenávratnu. Jak mávnutím kouzelného proutku zmizela příjemná energie, pohoda a intimita… frnk … a všechno bylo pryč.
Sakra, sakra, sakra!

Stará dogmata a poslušná holčička ve mě opět bohužel zvítězila

Obě situace jsem si potom zas a znovu dokola přehrávala a snažila se je pochopit. Bylo to typické a ukázkové. Byl to souboj dvou bytostí ve mě.
Jedna sebevědomá, která má svoje potřeby, říkala: „Hele, je volné to nejhezčí místo, čeká na tebe.“ Nebo: „Nepouštěj ke stolku tu ženskou, nenech si vzít ten vzácně důvěrný okamžik. Kdy se zase poštěstí, že se uvidíte?“

Ale druhý hlas, druhá bytost uvnitř byla silnější. Asi to bylo tím, že má, chudinka, za sebou dlouhé roky všeobecné výchovy ve znamení ústupků a ohleduplnosti. Od dětství nám bylo vtloukáno do hlavy, abychom byli hodní, ústupní, abychom vycházeli druhým vstříc, abychom potlačili a neupřednostňovali sebe a svoje zájmy, abychom nebyli sobečtí, abychom konali dobré skutky.

Zeptala jsem se …

Obě situace jsem konzultovala se svou známou psycholožkou. Čekala jsem nějaké hluboké a složité vysvětlování, ale ona překvapivě vyslovila něco naprosto jednoduchého a nečekaného.
Řekla mi: „Milá Blanko, neexistuje žádný zákon, žádný lexikon chování pro tyhle situace. Nikde není psáno, že máme povinnost nechat cizí lidi přisedávat, že musíme být skromní, že nesmíme obsazovat nějaká určitá místa, že si nemůžeme říct o co chceme. Mantinely jsou jen naše vlastní potřeby a pocity. Můžeme požadovat vše, za čím si stojíme a co si vnitřně obhájíme!“

A mě se velmi ulevilo! Je to úžasný pocit „odložit staré role“ a falešné, svazující okovy rádoby slušného chování.
Jak prosté.
Když se mě hned u vchodu neujal číšník a nějaké konkrétní místo mi sám nepřidělil, tak si mohu vybrat pro sebe to nejlepší, které uznám za vhodné, a které je právě volné.
A také že není nic špatného a sobeckého na tom odmítnout dámu, která si chce přisednout. Mohla jsem jí klidně, jednoduše a upřímně říct: „Nezlobte se, my chceme mít soukromí.“


Protože její potřeba si k nám přisednout je srovnatelná a stejně důležitá jako moje potřeba, abychom seděly sami!

Neexistuje žádný „Zákoník ohleduplnosti“. Existuje sice něco jako Etiketa, ale tam se dozvíme třeba, jakým způsobem má proběhnout předání vizitky, což je mezi námi pěkně zbytečná blbost. A vůbec – co je Slušné chování? Wikipedia říká, že „je dané normami určité kultury, které formy chování lze považovat za slušné a proto se standardy slušnosti liší po celém světě.“ Takže vlastně vcelku o nic nejde … jednou je to tak, jindy a jinde jinak.

A je to jen na nás, co si sobě dopřejeme a co druhým dovolíme. Je to jen na nás, jaký kus koláče si pro sebe necháme a jaký přenecháme ostatním. A že já jsem si dobrovolně nechala jen okolek a neznámým lidem věnovala ten nejlepší díl, to byl můj problém.

A od té doby je to lepší. Neříkám, že se hodná holka ve mě občas neozve, ale její hlas už nemá takovou váhu. Její vliv slábne. Už nevítězí. Nebo alespoň už ne na plné čáře. Výjimečně jen „o prsa“. O jedničky!