Takovou moc má oblečení!

Je neděle večer šestnáctého července, léto v tom nejhezčím období a já s notebookem v ruce a se skleničkou vína usedám na pohovku k televizi. Dávají totiž Chalupáře. Miluji je. Je to pro mě symbol léta, symbol pohody, nekomplikovanosti života a krásné obyčejnosti. Ale protože je znám už za ta léta nazpaměť, tak jsem si myslela, že je budu sledovat spíše jen tak „na půl oka“ jako příjemnou kulisu a více se budu věnovat svému úternímu článku.
Ale protože dávají zrovna můj oblíbený díl Romeo z autobusu, tak se ve skutečnosti spíše více dívám, než píšu. Jen připomenu, že tento díl je o tom, kterak se nanicovatá bledule Anička Čiháková v podání Gabriely Vránové proměnila v krasavici. Byl to takový historicky první pořad o proměně stylu, o vzhledu předtím a potom.

Psaní a soustředění se mi dnes ale příliš nedaří. „Nechodí“ mi správná slova, neumím se držet myšlenky … Nakonec to radši vzdám, zaklapnu počítač a všechnu svoji pozornost věnuji Chalupářům.
A to jsem udělala dobře, protože najednou vidím, jak se mi na obrazovce ukazuje jiný, mnohem lepší námět na článek. A je to! Vidím svůj nový úterní článek přímo před sebou. Tento článek!

Vidím mladou Aničku Čihákovou, která nosila mdlé šaty neurčité, usedlé délky s nedbale staženými vlasy, Aničku nudnou a nezajímavou. Nejlépe její vzhled a vlastně i stav vyjádřil její filmový manžel Vladimír Menšík: „Chodíš jako zmoklá myš.“ Taková uťáplná, nepřitažlivá, nesebevědomá žena, kterou manžel podváděl a ona uměla jen fňukat a litovat se.

A pak jednoho dne na zájezdu v Praze s pomocí Bohouše Císaře a Evžena Humla objevila svoje správné oblečení. Pořídila si fialkové, projmuté šaty nad kolena. (Ve Femině v Železné, pamatujete ji?) A také si nechala natupírovat blond hřívu a nalíčit se.

No a tohle málo (nebo vlastně tohle hodně) ji natolik změnilo, že v jeden a ten samý den, jen o pár hodin později, už v centru mužské pozornosti přijímá komplimenty, rozdává polibky, užívá si života a dokonce tančí na stole v hospodě U Fleků.
Anička objevila svou krásu a sebevědomou ženskost. A už ji neztratila. Nakoplo ji to. A v dalším dílu, který dávali hned následně, už jede na vlně sexy symbolu vesnice.

Ano, takovou moc má oblečení!

A tahle seriálová proměna nebyla vůbec nereálná. To se běžně stává. Zjednodušeně řečeno – něco zaklapne. Jako kdybychom nalezli svůj odvěký, ale ztracený klíč k sobě. Ve správném oblečení, které přesně vyjádří naší duši, ladí s ní, souzní, se můžeme změnit. Samy v sebe!
Z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti ostatních žen vím, že co se nepodařilo najít za celá léta na terapiích, se dá jako lusknutím prstu okamžitě. V momentu – tím, že si oblékneme na sebe to své správné oblečení. Najednou vše zapadne do sebe. Jako klíč do zámku, jako kód k šifře. Najednou jsme celí. Najednou jsme kompletní.

Oblečení se dává význam, který nemá, ale nemluví se o nesmírném významu, který má!

Trefně to pojmenovala Anne Hathaway ve filmu Ďábel nosí Pradu, když hovořila o práci v módním časopisu: „Všichni se tady tváří tak vážně, jako kdyby vyvíjeli lék na rakovinu.“ Nedůležitá a zbytečná je právě ta dennodenně vnucovaná realita, že máme nosit něco, co někdo určí, nějaké trendy. Že si musíme stále pořizovat něco nového, sledovat módu, kupovat módní časopisy, číst módní  blogy. Pořádat shopping nájezdy do obchodních center. A to je právě ten chybný, zavádějící, zbytečný a mylný význam, který se oblečení dává. Je to nesmyslné, nás i planetu zničující mašinerie. Je to jen obrovská nafouknutá bublina se zlatými odlesky …

Význam a moc, kterou oblečení skutečně má, je v tom, že dokáže změnit život. Rozdíl mezi nesebevědomou a sexy ženou je toto … jedna, dvě, tři vteřiny … A k tomu mi stačí jedny fialové šaty a bílé lodičky.