Ještě nedávno jsem kupovala svým blízkým drahé a náročné dárky. Manželovi mobilní telefon, letenku na víkend v Amsterdamu, dceři nový saxofon, mamince poukaz na dovolenou u moře, sestře a jejímu manželovi „podpultové“ drahé vstupenky do divadla. Ovšem ani jedna věc z toho, bohužel, nezafungovala tak, jak měla.
A dnes, s odstupem času, už tomu rozumím. Už vím, proč ani jedno z toho nebyl úplně nejšťastnější nápad. Manžel měl vlastně strach z létání a pár týdnů před tímto víkendem docela protrpěl. Telefon mu zanedlouho po vánocích ukradli v hospodě z kapsy bundy a měl z toho obrovské výčitky, větší než kdyby si telefon koupil za své peníze. Mamince se na dovolené také ani moc nelíbilo, raději by byla v létě na své zahrádce v příjemných středoevropských teplotách. A u dcery jsem zase drahým saxofonem vytvořila příliš velký závazek, protože na něj ve skutečnosti vlastně ani zas tak moc hrát nechtěla a navíc si ho klidně mohla i nadále půjčovat zdarma v lidušce. A u vstupenek pro sestru a švagra to zase dlouho vypadalo, že nebudou mít v onen večer čas, takže opět nastoupil pocit lítosti a zmaru na obou stranách.

A podobně nelehké situace přicházejí i v opačném případě, když jsem já na straně obdarovaného. Vždy když své dárky rozbaluji, tak se se směsicí nejistoty a strachu trošičku modlím: „Prosím, ať je tam něco normálního!“ Svíčka, kniha, povlečení, láhev vína, dálniční známka … prostě něco, co ode mne nebude vyžadovat přespřílišný vděk, obrovský údiv, závazek, že budu v určitém termínu muset něco podnikat …

Dnes už vím, že nechci žádná velká překvapení ani nákladné dárky. Ani dávat, ani dostávat!
Dnes už preferuji potřebné jistoty, nepříliš drahé praktické věci a drobné radosti!

A aby celé tohle povídání opravdu mělo svou váhu, tak nesmím zapomenout ještě na jeden vzácný poznatek. Na poznatek, ke kterému jsem musela dojít tak, že jsem si sáhla opravdu hodně hluboko do sebe, hluboko na dřeň. A to, že všechny drahé a náročné dárky, které kupujeme, nejsou vlastně ani tak výrazem naší lásky k bližním, jako spíš potřebou našeho ega, které chce být dostatečně nasyceno. Které chce být polaskáno a pochváleno, jak jsem úžasná, šikovná, jak na to mám, jak jsem originální a schopná! Drahými dárky si také nevědomě kupujeme vděčnost a nedostatečnou celoroční pozornost. V drahých dárcích je vždy zakukleno něco jiného. Něco hlubšího a potlačeného.
Ano, přehnané dárky, bohužel, ukazují více na dárce než-li na obdarovaného.

Lidé totiž nepotřebují dostávat drahé věci. Všechno, co lidé skutečně potřebují a co jim bude k užitku, si musí koupit za své peníze. Jestli vím něco opravdu jistě, tak je to právě tohle. Co si sami nekoupíme, toho si dostatečně nevážíme. Ve věcech, ke kterým přijdeme velmi snadno, chybí naše vlastní energie a touha. Věci, které si sami nezaplatíme, nefungují. (Vím to dokonce tak jistě, že ani na své služby (poradenství a eshop) neprodávám dárkové poukazy. Nepotřebuji peníze svých zákaznic za každou cenu. Chci je přímo od toho, kdo se pro mé služby svobodně a sám rozhodne.)
K čemu by bylo horolezci, kdyby ho vyvezli vrtulníkem na vrchol hory? Cesta je podstatou cíle.