Tuhle větu jsem nevymyslela já, ale slyšela jsem ji v divadelním představení Čtyři dohody. Tahle věta je dokonalý důkaz toho, jak je čeština rafinovaně výstižná a mnohovrstvá.
Když se naštveme, stáhneme, zkrátka když se urazíme, tak stejně jako moje porcelánová baletka, budeme o určitý úlomek, určitou důležitou částečku ve svém životě chudší. Dovolte mi uvést tři krátké příběhy.

♦

Před lety jsem se zúčastnila jednoho vzdělávacího kurzu. Byla jsem z něj velmi nadšená – tedy až do té doby, než mne přednášející před ostatními studenty zkritizovala. „A to tedy neměla dělat!“ cítila jsem se velmi dotčená a začala se zahlcovat otázkami: „Já tohle vzdělávání platím, měla by si mě více vážit, co si to ke mně dovoluje?“ A tak mě moje zlost, jak kaše v pohádce Hrnečku vař, celou zaplnila, až přetekla a já se rozhodla svoje vzdělávání ukončit. Natruc. Ať vidí, že takhle se ke mně chovat nikdo nebude. Ze dne na den jsem tam přestala docházet.
A obvykle, až když jsme z kola ven, pochopíme, že nám v tom kole vlastně bylo dobře, začne se nám po něm stýskat a uvidíme celou situaci s odstupem a reálněji. Třeba, že s tou mou kritikou to nebylo až tak horké. Vždyť to byla trochu pravda. Neměla jsem si to takhle brát. Svým unáhleným rozhodnutím jsem se tehdy připravila o spoustu cenných znalostí.

♦

Jeden čas jsem jezdila nakupovat do velkoobchodu a brala jsem s sebou svoji maminku. Pořizovala jsem tam potřeby pro své podnikání. Stužky, mašle, ramínka, balící papír, tašky … A jednoho dne tam na moji maminku znenadání „vystartovala“ prodavačka. Už ani přesně nevím, co za tím bylo. Snad že si vzala do košíku nějaké dosud neoznačené zboží, tak nějak … Jenže se vší úctou k mé mamince, ona to tak občas má. Přitahuje lidi, kteří se k ní nechovají dobře a potvrzují jí tím její vlastní přesvědčení, že lidi jsou zlí, arogantní a agresivní. A já si pak po tomto nepříjemném incidentu řekla, že když v tomhle obchodu byli na moji maminku takhle neurvalí, tak já už sem nevkročím. Na oplátku!
Bohužel to nebylo až tak dobré rozhodnutí. V žádném jiném obchodu už jsem tohle zboží nesehnala pod jednou střechou, v téhle kvalitě a za tyhle ceny. Urazila jsem se z rodinné solidarity, ale sama jsem si zkomplikovala život.

♦

Jedna moje známá provozovala obchod na pěší zóně. Jenže za nějaký čas v jeho blízkosti vyrostlo velké obchodní centrum. A ona v konkurenci tohoto obchodního centra našla vysvětlení svého obchodního neúspěchu. Zahořkla a zařekla se, že TAM nikdy nepáchne. Že TAM ji tedy nikdy nikdo neuvidí! Přestože by jí, vzhledem k jejímu hektickému životnímu stylu, nakupování v obchodním centru výrazně ulehčilo život, tak jeho návštěvu zatvrzele bojkotuje. Ještě nikdy tam nebyla.

Je to smutné, ale tyhle a podobné příběhy, které až příliš často zažíváme, ukazují, jak my – přecitlivělé a snadno zranitelné bytosti – těžce snášíme drobná dotknutí a nedorozumnění. Někdo se na nás křivě podívá. Někdo nám neodpoví na pozdrav, na mail. Někdo nezareaguje tak, jak my si zrovna představujeme.
A tak se prostě urazíme!
V mylném přesvědčení, že toho druhého potrestáme!

Jenže otázkou zůstává – zda to nebudu náhodou já, kdo nakonec bude potrestán?
Jestli je to skutečně dáma, které jsem nezaplatila tisícovku školného za další období nebo já, která jsem se přestala dozvídat pravidelně každý týden cenné informace?
Jestli jsem opravdu potrestala velkoobchod, tím že jsem ho připravila o svých pár stovek?
Jestli jsem skutečně potrestala Obchodní centrum nebo spíše sebe, když teď musím lítát po celém městě, abych sehnala vše, co potřebuji?

Urazit se – totiž znamená z důvodu své přecitlivělé zranitelnosti ochudit svůj život o určitý úlomek, který mohl být užitečný.