Ano, pětadvacáté – a to už je důvod k oslavě. Podnikám tedy víc než půlku života.
Ještě třicátého září roku 2000, od něhož se narozeniny a výročí dobře počítají, jsem byla zaměstnanec se všemi jeho jistotami a povinnostmi – a když jsem se následujícího rána probudila, už jsem nepatřila nikomu, jen sama sobě.
Už mi nikdo nemohl nařizovat, co mám dělat, už jsem se nemusela schovávat za roh, když jsem si chtěla jít v pracovní době zapálit cigaretu, už jsem nemusela plnit příkazy, které odporovaly mým přesvědčením, ovšem nikde na mne také nečekala žádná výplata. Bylo to zvláštní prázdné bezčasí. Jak čistý list papíru, podobně jako první leden, jenže ve větším. Vše je jen na vás. Pociťovala jsem směsici dobrodružství, zvědavosti a kupodivu strachu jen velmi málo.
K podnikání mě přivedla nutkavá potřeba. Nemohla jsem jinak. Nechtěla jsem obdělávat cizí pole. Chtěla jsem si náplň svého života vytvářet sama, osm hodin denně v práci mi přišlo jako obrovský kus života, který jsem nechtěla obětovat, či spíše promarnit realizováním nápadů druhých lidí.
Chtěla jsem vládu nad svým životem za každou cenu a počítala jsem s tím, že to nebude snadné. Říkala jsem, stejně jako malá mořská víla ve stejnojmenné filmové pohádce obětující pro lásku téměř vše, co má: „Ano, chci to. I přesto všechno to chci!“
Raději menší výdělky, starosti i nejistotu, než blahobyt s odřeným krkem od obojku, přesně jak se o tom píše v bajce O vlku a psu. Lépe jako hubený vlk svobodně běhat po lese, než dostávat pravidelně jídlo v misce ale na řetězu u boudy.
Šla jsem do toho naplno. Žádné: „No tak to zkus a uvidíš … a když ti to nepůjde, tak se zase necháš zaměstnat,“ jak mi mnozí radili. U mne to byla hra o všechno, volba pro zbytek života, proto jsem začala opatrně, jako když zkoušíte led, jestli vás unese, našlapovala jsem zlehka. A pěkně oběma nohama, žádné takové, že jedna noha zůstává v bezpečí na pevné zemi. A proto jsem si pro svůj obchod našla malý, skromný prostor. Říkala jsem mu Ateliér a prodávala v něm keramiku, sklo, obrazy, šperky, módní doplňky, přání …
Po prvním roce jsem získala nutnou dávku jistotu a přestěhovala se do prostoru většího na hlavní ulici a přidala do své nabídky svou největší lásku – dámské oděvy, na něž předtím nebylo místo.
Po dalších sedmi letech jsem z podobné nutkavé potřeby rozšířila své podnikání i o lektorství jógy.
V roce 2014 jsem svůj půvabný kamenný obchod, přestože stále prosperoval, zavřela.
Tížil mně. Už jsem TO chtěla dělat jinak. Chtěla jsem pracovat s větší lehkostí a menším hmotným a finančním zatížením.
Ze svého širokého záběru jsem se vyprofilovala na dámskou módu a vrhla se s ní na internet. Prodávala jsem na Fler.cz a později založila svůj e-shop, protože prodávání na platformě mi trochu začalo připomínat řetěz u psí boudy. Sice nesrovnatelně delší než ten zaměstnanecký, ale přece jenom řetěz. Tohle tam nesmíte uvádět ….., tohle zas musíte …, tato vaše fotka nesplňuje podmínky …, porušila jste pravidla flér-šerifa. Paradoxně jsem se v době svého největšího prodejního úspěchu z Fleru stáhla.
„Buďte nejlepší verzí sebe samé. A k tomu vám dopomáhej i tento blog.“
Z prodejkyně jsem se přeorientovala na poradkyni, protože mi dávalo větší smysl získávat své peníze za prodej znalostí než za prodej věcí (i s vědomím toho, že většina lidí bude vždy raději kupovat věci než znalosti). A věřte, že se mi velmi ulevilo, když jsem přestala do kouta zatlačovat podivné pocity z toho, že přece jedné ženě nemůže slušet tolik rozdílných odstínů barev, nebo jestli si opravdu potřebuje ode mne koupit tři stejné sukně? Místo nabádání k utrácení jsem tíhla spíše k tomu radit ženám, jak neutrácet. Přesněji – jak utrácet méně a smysluplněji.
Začala jsem ženám předávat zkušenosti ohledně toho jak nakupovat, jaké střihy, barvy a styl jim sluší, tedy za dovednosti, které jsem získala ze všech svých bývalých profesí: obchodnice, prodavačky, návrhářky, švadleny, fotografky, cvičitelky jógy a orientálního tance.
V souladu s tím jsem v roce 2016 založila svůj Stylovy.blog pro předplatitele, kde jsem své zkušenosti začala publikovat, což byl na tu dobu neobvyklý počin. „Proč by měl někdo platit za články, když jich je plný internet?“ tázalo se mne spousta lidí, ale já věděla, že možná trochu předbíhám dobu, ale že je to další významný posun mého podnikání.
Posledním aktem „odhmotňování“ mého podnikání bylo úplné přerušení výroby autorské módy v roce 2020. Od té doby už jsem se definitivně stala nezávislým vlkem samotářem volně pobíhajícím po lese. Leckdy nebezpečném, ale přesto (nebo snad právě proto) milovaném.
Druhého října oslavím svoje narozeniny a prvního října narozeniny svého podnikání. Na lidský věk je pětadvacet málo, na podnikání dost. Zažila jsem skoro všechno: špatné časy, dluhy i bohaté časy, kamenný obchod skromný i luxusní, obchod virtuální i prodávání na jarmarcích, pokusy a omyly, potkala jsem mnoho lidí. Učitele, kolegy, spolupracovníky, obdivovatele i zrádce, poznala jsem zákazníky všeho druhu …
Začala jsem prodejem věcí a dnes se vidím spíše jako prodavačka zkušeností. Nechávám si jen svůj internetový butik www.blankawinterova.shop (s několikrát do roka Otevřeným dnem), který je mým malým potěšením a hmotným výsledkem mých objevů a dobrých zkušeností. Prodávám v něm to, za čím si bezpodmínečně stojím, stálice, které mám sama vyzkoušené. Stylovy.blog je ale mým stěžejním produktem. Od věcí jsem se přesunula do sféry zkušeností. Blog je koncentrací všeho, co jsem se naučila.
Pustit se do podnikání neznamená nutně mít v dálce jasný cíl a k tomu krok po kroku strategicky mířit. Ne. Já měla jen zřetelnou potřebu být zodpovědná za sebe a víru, že se dokážu sama uživit. A jestli pak vede vaše cesta přímo nebo klikatými stezkami, s blouděním, vracením se …, to není důležité. To vše je součástí vašeho poznání, vašeho balíčku zkušeností, který vás obohatí pro další cestu. Vím, že je to klišé, ale je to pravda – cesta je cíl. A u podnikání to platí zvlášť.
Winter in Paris 