Přestože mám na domovní schránce (sice malý, ale stručně výstižný) nápis „NE reKLAMU“ pravidelně mi do ní letáky házejí. Dnes už to ale neřeším, zjistila jsem, že s tím nemá cenu bojovat, zbytečně se rozčilovat a vkládat do toho svou energii – prostě a jednoduše je jen vyndám a roztřídím. Občas si nějaký prohlídnu, třeba z obchodu Jysk se skandinávským nábytkem a doplňky, kam chodím nakupovat docela ráda (naposledy jsem zde koupila pár vánočních dárků a sobě dokonce obraz). Ostatní typu „Albert, Penny …“ jdou rovnou do kamen a Planeo Elektro, protože je z pěkně savého papíru, schovám třeba na strkání do špiček bot, aby dobře uschly.

A právě před pár dny, k těmto obvyklým, přibyl ještě jeden, volební, prezidentský paní Danuše Nerudové. Byl to velký formát, přehnutý na půl. Tak ho otevírám, rozkládám a prohlížím … A jak jsme všichni ovlivněni svou prací, tak i mně, tím, že pracuji se vzhledem a stylem žen, okamžitě padne zrak na její vlasy, respektive na její tmavé odrosty … a nesrovnalost je na světě, něco je jinak … Ejhle, falešná blondýna. A já se sama sebe ptám: „Chtěla bych za prezidentku falešnou blondýnu?“

…

Přestože zažitá slovní spojení, kterými se častuje ženský vzhled a vlasy obvykle nemám vůbec ráda (nejhorší je ten o vlasech v barvě slámy s přídavným jménem, který se mi ani nechce vyslovit, natož napsa). Ale slovní spojení „falešná blondýna“ se mi líbí. To je dobrý pojem. Možná trochu krutý, ale pravdivý: ta oslnivá blond, co mám na hlavě přece není moje od přírody, je falešná, takže vlastně jaká krutost? Zajímavé také je, že u jiných barev se to tak nevžilo, neznám že by někdo říkal „falešná zrzka nebo falešná bruneta“. Falešná – je přídavné jméno, kterému jeho špatnou pověst nic nevylepší, ani spojení se sebehezčím podstatným jménem za ním. Falešná prostě zůstane falešnou. Falešná bude vždy vypovídat o něčem nepravém a neupřímném.

…

A já snídám, talíř, čaj, kávu a volební leták či spíše noviny velkého formátu, mám před sebou rozložené a prohlížím si fotky. Ty mi totiž v takových případech připadají výmluvnější než-li slova. Se slovy dovedou týmy marketérů žonglovat tak dovedně, tak, aby nám voličům zněla jako rajská hudba a řešila všechny naše palčivé problémy. Fotky se také pochopitelně upravují (psala jsem o tom zrovna nedávno), ale co hráze slov udrží, skrze fotografie má občas šanci něco prosáknout. Třeba tmavé odrosty …

Že jde o odrosty a ne o hru stínů přírodní blondýny prozrazují její fotky z mládí na druhé straně letáku:

…

Vlasy jsou věc velmi významná a mocná. A zároveň tak snadno změnitelná. Žádným jiným způsobem ze sebe za pár minut a za pár korun neuděláte někoho jiného, jako když se odbarvíte. Stačí půl hodina působení, v nejdražší verzi pár set korun a jste z gruntu úplně jiná osobnost. Nic jiného takhle jednoduše nefunguje: šatník tak snadno a lacino neobměníte, postavu určitě ne, a povahu … tu už teprv ne.

A ženy to, více či méně vědomě či nevědomě, vědí a proto se k barvám na vlasy tak často uchylují. Věděli jste to, že Češky jsou na žebříčku v jejich spotřebě na nejvyšších místech v Evropě? Jsou země, ve kterých si ženy cení a doslova pěstují svou autentickou a originální podobu – a dokonce se k takovému prvku jako je vlastní vzhled a barva vlasů staví jako k základnímu nosnému kameni, okolo něhož obestaví svůj jedinečný styl.
Což se u nás děje téměř opačně. My Češky si barvu vymyslíme (nebo odkoukáme odjinud) a pak vše ostatní ladíme k ní. Ovšem výsledek je potom takový, že z tohoto souladného celku vypadne to nejdůležitější – naše osoba. Ladíme kabát k vlasům, ale kde je náš obličej?

Snad je to v nás léty hluboce zakořeněné a podporované, že od přírody nejsme dost zajímavé a krásné, abychom se nemusely vylepšovat. Tmavovlásky chtějí být blondýnami, světlovlasé zase brunetami a všechny chtějí být občas vášnivými zrzkami. Kdo má vlasy rovné, kulmou si je vlní, kdo je má vlnité, ten zas vlasy teplem narovnává. Jsme tak už nějak naučené, že abychom se líbily, musíme se změnit. (Jediný, kdo z toho ve výsledku profituje je kosmetický průmysl.)
Jenže to, že něco hromadně děláme, až nám to začne jednoho dne připadat jako úplně normální a zcela běžné, ještě neznamená, že je to tak v pořádku. Takže chci tím říct, že falešná blondýna dnes vůbec nikoho neudivuje, vždyť i nejvíce sexy česká herečka Jana Brejchová byla jednou z nich. Ba ani nejikoničtější ikona Marilyn nebyla od přírody ryzí blondýna.

…

Jenže i když si myslíme, že se barvíme jen proto, že je to normální a že to jinak vůbec nic neznamená, není to pravda. V životě neděláme nikdy nic zbytečně … nic jen tak bez důvodu.
Za vším vždy nějaký bude. A i za tím, proč se ženy barvou na vlasy proměňují. Barvou na vlasy totiž ze sebe děláme někoho jiného. A jako nejvýznamnější osobní změnu já vnímám právě posun od brunety k blondýně. Bruneta a blondýna to jsou naprosto odlišné energie.

A ještě více je to vidět zde:

…

Bruneta k blondýně se má asi tak jako měsíc ke slunci, jako skutečnost ke snu.
Skutečnost je taková, jaká je, někdy veselá, někdy smutná, někdy temná, občas jasná. Kdežto sen je vždy dokonalý. Sen je zjevení, ke kterému vzhlížíme. Sen je nadpozemsky krásná vznášející se a odlesky házející bublinka.
Bruneta je jako měsíc, který bývá ponurý a temný, jehož světlo je měkčí, tlumenější a obdiv k němu vyžaduje hlubší pochopení. Na rozdíl od slunce, které milují všichni. Slunce je nekomplikované, bezelstné, zářivé a oslňující. Jako blondýna.
A obě, Agnetha z ABBY i Marylin, jsou toho důkazem. Jedna jako druhá s naprostým přehledem zastiňují své tmavovlasé kolegyně. Jejich hlavy a úsměvy jsou jako andělsky magické reflektory, jako žárovky pětistovky, jako zdroj světla, ke kterému se my ostatní rádi přichylujeme, ohříváme se jejich žárem, jsme jím fascinováni jako mušky slétávající se u pouliční lampy.

…

A myslím, že právě takového efektu chtějí falešné blondýny dosáhnout. Skrze odbarvovač nechat promlouvat svou touhu po zářivosti, viditelnosti, ale také po bezpečí, ochraně, lásce a péči.

…

Jenže jak z historie dobře víme, ani té nejhvězdnější z hvězdných to nic z těchto sladkých pozitiv nakonec nepřineslo. A nelze se ubránit otázce – zda-li to nějak nemůže souviset právě s tím, že šlo o falešný zdroj oslnivosti.

…

Nedalo mi to. Byla jsem zvědavá na to, jak by paní Danuše asi vypadala, kdyby se neodbarvovala? Obrázek jsem jednoduše upravila ve Photoshopu a výsledek dopadl vlastně přesně podle mého očekávání. Kliknutím zvětšíte:

…

Vlevo falešná blondýna, vpravo (pravděpodobná verze) reálné brunety. Vidíte tu změnu? Vidíte ty rozdíly?
Přechodem na brunetu – jako by zašlo slunce a svou vládu převzal měsíc, který nás sice tolik neoslní, ale zato je pravdivější. A také dospělejší, přímější a důvěryhodnější.
Jako by se v místnosti setmělo. Jako by zhasnul křišťálový lustr. Na první pohled krásný, ale na druhý pozornější zjistíte, že cingrlátka na něm nejsou z prvotřídního skla, ale z plastu.

…

Dále mě zaráží ještě jeden další fakt: proč si na fotce s obličejem v životní velikosti, která bude doprovázet kampaň na reprezentantku státu, v obrovském množství výtisků, nechala tak viditelné a do očí bijící odrosty?
Že by to byla falešná blondýna, která chce být odhalena?
Nebo tím chce být blíže k lidu, ke svým voličkám? K typickému a neúprosnému jevu falešných blondýn: jejich tmavým odrostům?
Na jednu stranu (doslova a do písmene) prosí o naši důvěru prostřednictvím našeho hlasu a na druhé straně takto kontrastně odhaluje, že je ve skutečnosti její pravá podoba jiná, než nám předkládá. (Nevěřím tomu, že před tak důležitým focením nestihla jít „k holiči“.)

Změna barvy vlasů, ač se to dnes pokládá za něco úplně běžného a nevinného, je ve skutečnosti velký zásah do výpovědi o tom – kdo jsem, kým chci být, jak mě má svět vidět.

Vlastní barva vlasů naopak říká: jsem jaká jsem, nic neskrývám, ukazuji pravou, nefalšovanou, nepřikrášlenou, reálnou verzi sebe samé, nehraji na vás (ani na sebe) žádné divadlo.

…

Vím, že si nejspíš ledaskdo řekne, že taková obarvená hlava nic neznamená …, prostě jen chce žena vypadat lépe. Když ale problém je v tom, že na světě nejsou takové děje, skutky a činy, které by NIC neznamenaly. Nic na světě se neděje bezdůvodně. Za vším stojí, byť hluboce a dobře skrytá, pohnutka. Všechno něco znamená.

Ps. článek není politicky motivován a proti této kandidátce osobně vůbec nic nemám, neznám ji a nesoudím ji. Moje úvaha o ní, v souvislosti s pojmem „falešná blondýna“, ji z mého okruhu kandidátů (prozatím) nevyřazuje.

Zdroj foto: Pinterest.com, Pexels.com, vykládací karty Ivy Hüttnerové, volební leták Danuše Nerudové