Kromě práce s oděvy, stylem a psaní blogů se každý večer plus jedno dopoledne, od pondělí do čtvrtka, věnuji ženské józe. Ve svém domě, v prostoru kamenné stodoly, jsem si nechala zbudovat malou komorní tělocvičnu. Většina mých klientek je stálých, ale i přestože své lekce nikde nepropaguji, spíše bych naopak řekla, že je držím docela skrytě, tak se pravidelně hlásí někdo nový. A velmi často jsou si maily těchto zájemkyň vzájemně podobné. Třeba jako nedávno:

Aniž bych to dělala cíleně, pozoruji lidi kolem sebe. Je to součást mojí práce, kterou od běžného života neodděluji, ale naopak, která se mi s mým životem naprosto promíchala. Jako když zmáčknete tlačítko Start a mixér vám v pár vteřinách z červených jahod a bílého mléka udělá světle růžový koktejl.
Sleduji spoustu jevů zároveň. Sleduji tělesné schránky, oblékání, i lidské chování.

Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.

Abych měla na koupališti co číst, tak jsem si, po dlouhé době, koupila v trafice časopis. Moje Psychologie. Nejdřív jsem jen tak listovala a prohlížela si obrázky … a když jsem narazila na stránku Tipy, tak jsem se (rovněž po dlouhé době) rozesmála nahlas. Až se postarší manželský pár ležící vedle na dece po mně otočil. Uviděla jsem totiž tohle:

Tvorbou, psaním a focením, svých blogů trávím spoustu času. Kdybych tento čas věnovala e-shopu, stylovému poradenství, či jiné přímo výdělečné aktivitě, měla bych z toho velmi slušný příjem. A tak jsem si jednoho dne řekla, že je na čase, aby mi moje blogování „něco hodilo“, protože je tuze pěkné, když vás něco baví, ale účty se platit musí!