Podobenství o vrabci a papouškovi

Žili, byli … jeden vrabec a jeden papoušek. Byli by asi vcelku šťastní a spokojení, kdyby ….
Kdyby vrabce jeho nejbližší neustále nepopichovali: „Podívej se na sebe, jak jsi obyčejný. Jsi úplně šedivý a nevýrazný. Skoro jako chudák myška. Nic do tebe není. Podívej se třeba na papouška. Ten umí nosit barvy … žlutou, zelenou, červenou … Tak je to přece hezké, tak by to mělo být! To už i ten kos nosí aspoň žlutou na zobáku. Nebo datel … ten má krásnou červenou čepičku. A co ty? Pořád jen ta tvoje šedivá. Jsi takový celý smutný. Měl by ses zkrátka trochu vybarvit!“

Ale ani papoušek to neměl jednoduché. Jemu zase všichni říkali: „Proč ty musíš být tak barevný, tak výrazný! Vždyť kamkoliv přijdeš, tak na tebe všichni koukají. To musíš být opravdu tolik vidět? Podívej se na ostatní. Ti tolik nevyčnívají. Vezmi si třeba příklad z kosa. Tomu stačí jen jedna výrazná barva. A co teprve vrabec? Ten má jen jednu barvu – šedivou. Ten je ale skromný, z něho by sis měl vzít příklad! Co si o tobě ostatní pomyslí? Takhle se předvádět .. Děláš nám jenom ostudu!“

Naštěstí i naneštěstí – jak se to vezme – oba žili v časech hojnosti, ekonomické prosperity a neomezených nákupních možností. Oba měli k dispozici nepřeberný výběr – kadeřníky, drogerie, kosmetiku, časopisy, módní poradny, obchodní centra …  A tak se nakonec oba rozhodli dát na rady ostatních a něco se sebou udělat.

Papoušek si koupil odbarvovač a celý se zahalil do jemných, tlumených, decentních a nic neříkajících hnědo-šedivých tónů.
A vrabec si zase pořídil výraznou barvu na peří. Využil šikovných rukou ptačích lazebníků a pěkně se nechal prošpikovat pestrobarevnými melírky.

A všichni mohli být spokojeni! Tedy zdánlivě …
Vrabec se krásně vybarvil a papoušek umírnil. Doma oba sklidili velký úspěch. A to by mohl být happy end tohoto příběhu. Ale nebyl …

Plynuly dny, týdny, roky … A oba dva měli najednou spoustu problémů. Neměli žádné dobré kamarády, nevěděli kam patří, kdo je jejich „smečka“.
Utráceli spousty peněz za nové barvy a odbarvovače, ale pořád to jaksi nebylo ono. Tak doufali a jen kupovali další a další produkty.
A také přestali rozumět svému poslání. Nevěděli, co mají dělat, jaká je vlastně jejich práce, jak mají být užiteční? Netušili, jestli mají lovit, chytat hmyz, zpívat nebo vlastně co … ?

Šťastný konec nastane až teprve v okamžiku, kdy si oba vzpomenou na svou původní podobu. Až přestanou naplňovat přání a potřeby svých nejbližších. Až se oba vrátí „sami k sobě“.

A co vy? Který pak ptáček jste vy?
Nejste náhodou papoušek, který si skromně hraje na vrabce? Nejste náhodou právě ten vrabčáček, kterému již z toho předvádění barevného peří citelně ubývají síly? Nejste náhodou pracovitá vlaštovka, která si nemůže k sobě najít toho správného partnera? Nejste náhodou sýkorka, která místo aby byla šťastná na své zahrádce, tak pracuje v bance? Nejste náhodou malinká pěnkava, která si hraje na orla, až ji z toho bolí křídla? Není snad již nejvyšší čas vzpomenout si, co jsme vlastně zač. V cizích rolích a barvách totiž nikdy nebudeme dostatečně krásné, dokonalé a spokojené. To můžeme být jen v jediné podobě – v té své.