Barvy: které se nám líbí, většinou nesouvisí s těmi, které nám sluší!

Nemá-li žena ve svém stylu dokonale jasno, tak se velmi často stává, že barvy, které se jí líbí a barvy, které jí sluší, nejsou jedny a totéž.
Obliba a slušivost jsou totiž dvě různé kategorie.
Jsou to dvě různé oblasti našeho života.
Obliba a slušivost se mají k sobě jako jablka k hruškám. Také nerostou na stejném stromu.
Obliba a slušivost jsou jako Emoce versus Genetika.

Každá z nás je přirozené umělecké dílo

Každá z nás představuje naprosto unikátní, individuální barevný typ.
Každá z nás je přirozené umělecké dílo!
Tři pigmenty pleti neboli barviva našich pigmentových buněk dávají dohromady naši barvu, náš specifický mix. Jsou to melanin – hnědé odstíny, karoten – žluté odstíny a hemoglobin – růžové a červené zabarvení.
A pokud do svého vzhledu nezačneme zasahovat, tak na nás všechno ladí. Pleť v obličeji, pleť na celém těle, barva vlasů, očí, obočí …

Jenže mi musíme zasahovat.
Musíme se přece oblékat … 

Jak jednoduché by bylo, kdybychom při narození do vínku dostaly samy k sobě Manuál na použití: „Dívka XY, krevní skupina A, archetyp romantický, barvy růžová, béžová, blankytná, stříbrná.“
Bohužel, nic takového ale nedostaneme. K takovému manuálu se musíme dopracovat my samy! Abychom byly přirozeně krásné, tak je nezbytně nutné zjistit, co by bývalo v takovém našem manuálu stálo?!

Kdyby si příroda myslela, že dívce budou více slušet zelené vlasy, tak by jí je jistě dopřála. Nejspíše si to ale nemyslela … A já ještě vidím, že za tou maskou (velké, černě orámované oči, temná pusa, tetování, barevné vlasy) je jen výrazná snaha ze sebe udělat výstřední a extravagantní ženu, ale upřímně … vidíte stejně jako já, pod tím vším nánosem, tu něžnou, romantickou duši ?

Jak už jsem zmiňovala, barvy, které nám sluší, jsou součástí naší osobní výbavy a jsou pevně dané. V závislosti na opálení či stárnutí se mohou lehounce měnit – ztmavovat či zesvětlovat, ale pořád to budou ty z jednoho řádu! Teplá oranžová bude pořád teplá oranžová a nikdy se nepromění ve studenou růžovou. 

A řeči: „Dneska mám chuť být za diblíka, tak budu nosit růžové puntíky a zítra za sexy girl, tak dám černobílou zebru a pozítří za elegantní dámu, tak nasadím kostým se vzorem rybí kosti“, tak to u mě neplatí. To přenechávám nezralým ženám, stylistům, módním blogerkám a obchodníkům, kteří nás tím jen udržují v šachu a v nevědomosti. A pod záminkou módnosti, stylovosti a hravosti jen z nás chtějí tahat peníze.

Já nekompromisně tvrdím: „Každé z nás toho nejvíce sluší opravdu jen velmi malinko. Jeden styl. Dva, tři střihy. Čtyři barvy. A to bohatě stačí!“

Rozdělení barev je prosté …

Abyste barvy a jejich rozdělení do základních skupin dobře pochopili, musíte se vžít do role malíře. Vezměte si paletu, štětec a barvy a začněte míchat. Princip zní: teplé barvy nevytvoříte bez větší či menší špetky žluté barvy a je nám s nimi dobře – útulno a příjemno. A studené barvy nevytvoříte bez jisté dávky modré. A je nám s nimi v jejich přítomnosti skutečně trochu chladněji a odtažitěji. A to je základ!

A to stačí. Tedy alespoň mě ano. Při svém barevném poradenství udělám hned na začátku tento základní „rozstřel“ a klientku zařadím do jedné z těchto dvou skupin. Dále už pak nerozděluji (jemné, syté, letní a zimní). Dále již pak hledám přesné, konkrétní barvy na základě individuality, osobnosti ženy.
Protože osobnost
 je nadřazená všem pravidlům!

Nutné je pouze – oddělit teplo od chladu

Sahání si pro oděvy do nevhodné skupiny může být neskutečně ubližující a sebevražedné.
Dovolím si malý příklad. Nenalíčená dívka studeného odstínu pleti, které sluší chladně jemné růžovo-modré tóny, na druhé fotce sáhne po teplých.

A tady mi to nedá nezmínit, že dnešní obchody a kolekce jsou přeplněné oděvy v teplých tónech, které se úspěšně prodávají , přestože více než 70 % žen ve střední evropě je geneticky chladného typu …. Tak je něco špatně?!

Správné odstíny. Jsou v souladu s její přirozenou barvou.
Nevhodné, teplé barvy, dělají obličej nezdravým, jako kdyby špinavým …

Můj příklad

Dlouhá léta jsem milovala mdlé barvy. Byla jsem k nim přitahována přímo osudovou, magickou silou. Jakmile jsem zahlédla cokoliv romanticky pobledlého, musela jsem to mít. Jako třeba tuhle luxusní, francouzskou košilku. Jenže …

Nadšení z úlovků netrvalo dlouho. Jakmile jsem je na sebe oblékla, dostavil se neodbytný pocit marnosti, že to jaksi není ono.
Nějak to na mě nevypadalo tak, jak jsem si představovala. Měla jsem vypadat půvabně, až oduševněle, něco jako Isabelle Huppertová v Dámě s kaméliemi, ale skutečnost byla jiná.
Nevypadala jsem vůbec půvabně křehce, ale spíše nanicovatě. I samotná košilka jako kdyby rázem ztratila i to málo ze svých odstínů. Moje pleť nebyla porcelánová, ale smutně bledá a můj obličej nebyl něžně záhadný, ale nezdravý. Nebyla to Blanka ze zaprášeného historického románu, ale Blanka po vyčerpávající nemoci.

Proč jsem to neviděla?

Nabízí se otázka, jak je možné, že jsem to na sobě neviděla, přestože jsem s barvami pracovala?
Zaprvé platí rčení o kovářově kobyle, zadruhé také platí, že člověk je sám pro sebe největší záhadou a neumí se vidět zřetelně a nestranně.
A za třetí: Silná potřeba jemných barev jako kdyby zaslepila moji mysl a vnímání. Byla jsem přesvědčená, že jsou pro mě ty pravé. A to, že jsem v nich nevypadala úplně nejlépe, jsem si vždycky uměla něčím zdůvodnit. (Což je mimochodem úžasný úkaz našeho mozku a ega, že dokáže okamžitě vysvětlit každou v hlavě zrozenou myšlenku, byť by to byla sebevětší pitomost a tím vymyslet důkaz, proč to tak je. Pozor na to. Pozor na naši hlavu. Ta nebývá dobrý pomocník!)
Říkala jsem si třeba, že mi bledě růžová halenka tolik nesluší, protože ještě nejsem dostatečně hubená. Že až zhubnu, tak v ní budu vypadat lépe. Nebo třeba až budu mít nový účes, až si k tomu koupím ještě nějaký svršek, jiné kalhoty, jiný šperk … a podobné nesmysly.
Kdybych se držela svého cítění a intuice, tak bych ty barvy ze sebe shodila. Jenže moje potřeba po nich a k tomu „hlava“ jako dobrý parťák, který hned přispěchal s vysvětlením, byly proti tomu.

Moje duše byla nedosycena jemností …

Sama na sobě jsem zažila typický stav, se kterým ke mně na konzultaci chodí velmi mnoho žen. Byla jsem, stejně jako ony, schopná, moderní žena. Všechno jsem stíhala, zvládala. Podnikám. Jsem rychlá. Cvičím. Posiluji. Nejsem žádná bezbranná křehotinka. Jednoznačně jsem se viděla ve skupině jangových žen.
Já a jinová, nikdy!
A přestože mi chodily různé indicie, tak jsem si jich vůbec nevšímala. Kdykoliv jsem byla akční, tak jsem třeba něco rozbila, převrhla, uhodila se do hlavy. A od cvičení mě bolelo celé tělo.
A také naopak … Vyráběla jsem keramické plastiky dívek s názvy Něžná a velmi často mi zákaznice říkaly: „Ony jsou jako vy …“ Také můj webový projev – stránky, fotky, názvy, kresby byly vždy velmi jinové, romantické …“ No a nejsilnější indicie – to byly právě ty moje nákupy, ty moje béžové, růžové, blankytné kousky …
To bylo už velmi finančně náročné volání mé duše: „Jsem křehká, jemná, kdy si toho konečně všimneš!“

Touhou po barvách vaše duše zevnitř volá ..

Barvy, které se nám líbí, jsou projevením naší duše, našich potlačených emocí, našich tužeb, zkrátka našeho nitra. Skrze oblibu barev naše duše zevnitř naléhavě volá a vysílá signály.

Něžnými barvami může duše volat po zjemnění …
Růžovou barvou po přijmutí vlastní ženskosti …
Červenou barvou po doplnění energie …
Modrou barvou po zpomalení, zklidnění …
Oranžovou po uzdravení …
Žlutá by ráda něco v životě změnila …
Hnědá nabádá k obrácení se do svého nitra nebo k přírodě …
Bílá může volat po osobním růstu …

A tak dále …
Nechci zde dávat žádné přesné překlady … chci vás spíše navést k naslouchání vlastních signálů. Po čem vaše duše prahne? Co si doplňuje? Je to podobné, jako když tělo volá po nedostatku vitamínů C zvýšenou chutí na citrusy.

Doplňujte si barvy jinde, ne na oděvech

A protože je třeba řečem těla a duše naslouchat, tak si barvy dopřávejte. Ovšem ne na oblečení, ale třeba ve vybavení bytu. Lákají vás hnědé, zemité, medové tóny a přitom nejste podzimní typ? Tak nakupte polštáře, svíčky, přehozy, dřevěné dekorace … A máte to! Obklopujte se prostě těmito barvami doma. Doplňujte a čerpejte. Ale svému vzhledu neubližujte!

podzim barvy byt

Já mám ještě pořád trochu slabost pro vybledlé tóny. Ještě pořád doplňuji vyšisované květiny, lehké tyrkysovo-blankytné tóny, zašlé vzory a vybledlé odstíny látek. Ale už zřetelně cítím, jak to pozvolna ustupuje … (Galerie, můžete rozkliknout)

Oprostila jsem se od mdlých barev, uvědomila si to a oddělila „zrno od plev“. Překopala šatník a dala šanci těm svým lichotivějším barvách. (Mimochodem, předtím jsem tyhle barvy vůbec neměla ráda.)
No, a to už je můj dnešní šatník. Košilku ve stylu vybledlých tapet jsem si nechala pro svoje poradenství pro definování romantických žen a vyměnila jsem ji za lesklou smaragdovou. To je rozdíl, že?

A další barvy z mého současného šatníku – bílá, černá, fuchsiová, již zmíněná smaragdová, jedlová zeleň a královsky modrá. Tedy samé silné a neředěné odstíny.

Ps. Když už mluvíme o barvách, tak mi to nedá, abych nepřipomněla aktuálně sobotní předávání Českých lvů. Okouzlil mě styl a barevnost Zuzany Stivínové. Přesná ukázka toho, jak skvěle zafunguje, najdeme-li právě ten svůj jedinečný barevný, v jejím případě velmi (velmi) specifický odstín modré. A když už ho máme, tak pak není potřeba příliš dalších efektů … žádné zbytečné účesy, honosné šperky a cokoliv dalšího. Správná barva je nejvíc!