Přátelství žen nestojí za moc, dokud se neprolomí ledy

Kamarádek nemám mnoho. Dalo by říct, že jich mám spíše méně než-li více. A ještě vlastně docela nedávno jsem si myslela, že ty „staré kamarádky“, které znám již z mládí, jsou pro mne mnohem cennější, než ty novější, které znám jen kratší dobu. Že zkrátka svazky, které mají společnou dlouhou historii, tak mají vyšší hodnotu. Podobně jako třeba archivní vína nebo starožitný nábytek.
Ovšem poslední dobou jsem tento svůj názor poněkud poopravila. Uvědomila jsem si, že cennost nebo-li také intenzita přátelského vztahu není o jeho společné vzájemné historii, ale o něčem úplně jiném. Dnes už vím, že měřítkem není jeho délka, ale úplně jiná fyzikální veličina. A tou veličinou je hloubka.

To se můžeme léta scházet při kávičce a přitom si vzájemně vůbec nic neříct.
Dokud se naše rozhovory budou točit jen kolem věcných informací, tak to jaksi pořád nebude ono. Dokud naše témata budou jen obecné popisy událostí, dokud udržíme srdce pod zámkem, dokud se nerozhodneme otevřít těžké, a často letitými pavučinami opředené, dveře svých třináctých komnat, tak budeme jen klouzat po povrchu daleko od bran skutečného přátelství.

Nekonečně dlouhé roky můžeme pořád dokola jen omílat to, co se děje v práci, předávat si recepty a vyměňovat povrchní zážitky:

„Jak je to pěkné, že letos přišlo to jaro tak brzy. Jak jsem do truhlíků místo macešek zkusila petrklíče. A dcera má novou práci a nového přítele. A asi dobrý …?! Jo a víš, že je ve fitku nějaká nová cvičitelka jógy? A ten koláč – ten máš fakt výbornej. A jak to děláš, že je tak nadejchanej? A kam že letos na velikonoce? Tam co vloni, do Stráže? Aha, tak to je fajn! Tak zas příští čtvrtek!“

Neříkám, že tohle všechno je úplně k ničemu a že si nevážím kamarádek ze základní školy, ale skutečný vztah nevzejde, dokud semínko intimity nebude zasazeno. A aspoň občas zalito! Třeba takhle: „Cítím se mizerně. Doma nám to neklape. Nevím, jak dál. Dcera bude mít dvojku z chování, protože ukradla spolužačce peníze. Syn si z tábora přinesl svrab. Manžel má asi něco s kolegyní v práci a já jsem zralá na prášky. Uvažuji o tom, že začnu chodit k psycholožce …“

Já jsem se dříve také „držela na uzdě“ a nic moc nepouštěla. Většinou jsem trpělivě přitakávala a naslouchala. S podivnou směsicí hrdosti, nedostatku odvahy, strachu ukázat svoji nedokonalost jsem se prostě bála jít sama s kůží na trh. A také jsem ani příliš nevěřila, že by mi otevření se nějak zvlášť pomohlo. Očekávala jsem spíše toto.
Já: „Mám podivné stavy. Mám strach, že se něco zlého stane …“
Ona: „Ále, prosim tě, to já mám taky. To až ti řeknu, co já!!“
Tak jsem se radši do ničeho nepouštěla.

S tímto přístupem se ovšem naše přátelské vztahy postupem času vyčerpávají, vytrácí, rozplývají, až nakonec dočista vymřou. Když není na čem stavět, když není hluboké podloží, ze kterého se dá čerpat, tak není možný růst. A kde není růst, tak tam není život.

Ukázat své slabé stránky, svěřit se, prolomit ledy … to vyžaduje spousty odvahy!
Více než cokoliv jiného. A pak je tu ještě druhá strana mince. Osoba sedící naproti – ať jsem to já nebo ona – musí s nabízenou intimitou umět naložit. Třeba pochopením, soucítěním a respektem. Ale pokud to obojí dokážeme, tak naše přátelské vztahy okamžitě získají novou a silnou energii. Naše přátelství bude tím pádem spojeno důvěrou a intimitou. Něco jako pokrevní svazek. Tak asi bych to nejlépe řekla!