Moje dcera Rozárka mne požádala, abych s ní jela do obchodního domu IKEA. Spolu s manželem dokončují rekonstrukci domu a potřebovala ještě něco málo dokoupit. I když se mi z počátku moc nechtělo, nakonec jsem si řekla, že jsem tam vlastně už dlouho nebyla, a tak že s ní pojedu.
Cestou jsem přemýšlela, kdy jsem vlastně v IKEA byla naposledy? A vůbec jsem si nedokázala vzpomenout. Nakonec jsem odhadla, že to musí být minimálně rok a půl. Spíše ještě více.

Jak je to možné? Vždyť bývaly časy, kdy jsem tam (sama, s kamarádkou, s maminkou, sestrou, dcerou, nebo v různých vzájemných kombinacích) jezdívala pravidelně a velmi často. Mohlo to být klidně i jednou za dva měsíce. Možná dokonce častěji. A najednou mě napadla trefná otázka: „Co jsme tam pořád mohly kupovat?“
Protože naše návštevy v IKEA, kdybychom něco opravdu nutně potřebovaly, bych dokázala spočítat na prstech jedné ruky. Většinou jsme tam jezdívaly jen tak. Prostě to byly jen takové příjemné (nákupní) výlety.

Začaly jsme tradičně, jak to v IKEA bývá zvykem – prohlížením prvního patra s nábytkem. Tu se nám něco líbilo, tu jsme sledovaly nově zařízené interiéry a obdivovaly kreativitu designerů, tu jsme si vzájemně pochválily to, co už jsme měly doma: „Hm, naše pohovna KLIPPAN je v nových barvách!“

Poté jsme se zastavily v restauraci. Vystály si frontu s tácem (což mě možná podvědomě vrátilo zpět do starých dobrých časů školních jídelen). Koupily jsme  si bezedný nápoj, kávu a mandlový dortík. Nebo vrap s lososem, když byl hlad, nebo švédské kuličky, když byl větší hlad. A pak – posilněné a natěšené – sešly do přízemí, do oddělení doplňků, vnořit se do víru nákupů.
Obrovská žlutá nákupní taška s modrým uchem se začala pozvolna zaplňovat. Lžičky! Ty se nám poztrácely, ejhle dóza na špagety, oboustranné struhadlo, šikovné plastové uzavírací klipy na sáčky, čistící váleček na oděvy, žárovky do lustru, ramínka se hodí, lopatka s košťátkem za 29,- nekup to, štětka na záchod už potřebuje vyměnit. Hele, jaké mají hezké rámečky. A na konci ještě vonná svíčka, pytel čajových svíček, konvička na zalévání. A do již přeplněné tašky před pokladnami přihazuji ještě tužkové baterie a roli dárkového balícího papíru.
Přestože jsem si nejela pro nic konkrétního, přestože jsem původně vlastně nic nutně nepotřebovala, za svůj nákup jsem zaplatila obvykle něco mezi jedním a dvěma tisíci.
Když jsem se pak s plným kufrem auta vrátila domů, věci se u nás tak nějak rozprostřely a nikde nebylo nic vidět.

A právě dnes, když po tak dlouhé pauze, vcházím do IKEA, ptám se sama sebe – Jak je možné, že jsem za tu dobu, co jsem tady nebyla, nic nepotřebovala? Jak to, že mi nic nechybělo?
Rychle jsem si spočítala, že jsem díky této minimálně osmnáctiměsíční nákupní pauze ušetřila více než deset tisíc.

A to neplatí jen o obchodu IKEA. Dříve jsem chodila nakupovat se zákaznicemi do velkých shopping center. A když už jsem tam byla, tak jsem si vždycky i pro sebe něco koupila. Minimálně tílko, tričko, kalhotky, punčochy, bižuterii …
A jednoho dne jsem přestala tuhle svoji službu nabízet (píšu o tom zde), čímž jsem do těchto obchodů i sama přestala chodit. Nechodím tam a nechybí mi to.

Jak je možné, že mi nákupy, které jsem dříve v obchodních centrech a v IKEA realizovala, dnes nechybí?
Hledala jsem vysvětlení, které vlastně nebylo až zas tak těžké najít:
„Nic mi dnes nechybí, protože jsem vlastně ani nikdy dříve nic z toho, co jsem kupovala, nepotřebovala.“
Kupovala jsem věci převážně jen proto, že jsem stála proti nim tváří v tvář. Protože byly přímo naproti v regálu. Protože byly na dosah ruky. Některé nákupy nejsou výsledkem našich skutečných potřeb, ale spíše následek prostředí! Prostředí je to, co svádí k nákupu!
Nakupování je podmíněno a zároveň zpečetěno tím, že se nacházíme v místě, kde se něco prodává.
Z čehož logicky vyplývá: „Když nechceš nic kupovat, tak nikam nechoď. Buď doma a nebo jdi do lesa. Jdi tam, kde se nedá nic koupit!“