Tahle věta není z mé hlavy. Slyšela jsem ji asi před deseti lety, když jsem studovala jógu a tenkrát jsem jí nevěnovala až takovou pozornost, jakou si bývala zasloužila.
„Jasně, něco na tom je, ale když můžu podat dokonalý, stoprocentní výkon, tak je škoda se spokojit jen s osmdesáti, né?!“
Jenže, když jsem si tímto „dokonalým“ způsobem života přivodila bolesti zad a stavy panické úzkosti, které mě dovedly až na psychoterapii, tak jsem musela svou vysokou laťku, své vysoké nároky na sebe, začít poněkud snižovat.
A právě tehdy jsem si na pravidlo osmdesáti procent znovu vzpomněla a pochopila ho. A dnes už na něj nedám dopustit a ráda ho předávám dál.
Říkám ho často klientům na svých lekcích jógy, ale protože platí i všude jinde, nejen při cvičení, tak ho říkám i zde …

Jaké výhody to přinese, když stáhneme svoji laťku jen na osmdesát procent?

• Osmdesát procent je hodně. Osmdesát procent je většina. Osmdesát procent je stoprocent bez zanedbatelných dvaceti. Osmdesát procent je osm dílků z čokolády, které mohu sníst a pouhé dva nechám. Osmdesát procent je dost. Osmdesát procent je až až!
• Když podáme výkon nebo odvedeme svoji práci „pouze“ na osmdesát procent svých možností, tak tolik nelpíme na výsledku. A kde není lpění, tam je volný průchod a tím pádem velká šance, že vše dobře dopadne.
• Když pracujeme pouze na osmdesát procent, tak lidově řečeno – netlačíme tolik na pilu! A pak nám ani nehrozí to, že se něco zadře, zadrne, že si vylámeme zuby!

• Když pracujeme pouze na osmdesát procent, tak se pak nemusíme tolik hroutit, že to nevyšlo. Nepadají pak sebeobviňující, kruté věty: „Dala jsem do toho všechno, a ono to nevyšlo! Nestojím za nic! Nedokázala jsem to!“ Prostě neúspěch při výkonu osmdesáti procent není tak fatální.
• A nyní zásadní výhoda pravidla osmdesáti procent. Stáhnout pomyslnou laťku o dvacet procent totiž znamená, že se přitom, co děláme – neodděláme! Že nepojedeme až na doraz svých sil, že nám zůstane ještě jistá rezerva. Když se totiž pohybujeme až na samém stoprocentním okraji, tak to už jde o tak tenkou a vrtkavou hranici, že stačí jen drobný krůček vedle, drobné přetažení přes okraj, a aniž to zpozorujeme, tak už jedeme na svoje osobní rezervy, na svůj vlastní dluh. A to už se, bohužel, nacházíme na území, kde začíná jít o zdraví.
• A poslední bod mého osmdesátiprocentního pravidla zní takto: Stoprocentní dokonalost není lidem okolo nás příjemná. Inspirovala mě k němu vzpomínka na pořad České televize Stardance, respektive na minulý ročník, kdy v závěrečném rozhodování – kdo vypadne – opustila soutěž cvičitelka a moderátorka Olga Šípková. Bylo to nečekané, protože byla evidentně ze všech soutěžících nejlepší. Olga Šípková byla dokonalá. Její pohyby byly dokonalé. Její technika byla dokonalá. Její smysl pro rytmus byl dokonalý. Její ohodnocení porotou bylo dokonalé. Její úsměv od ucha k uchu byl dokonalý. Ano – vše bylo tak dokonale dokonalé, až z té dokonalé dokonalosti dostala nejméně hlasů ze všech. Dokonalost totiž může být pro lidi okolo nás velmi nepříjemná. Až nesnesitelná.

Myslím, že je to dost důvodů pro to, zůstat těsně pod úpatím nebezpečně vysoké a zrádné hory zvané dokonalost.