S aktivní fyzickou činností, která by mne opravdu bavila, jsem vlastně začala teprve až po třicítce, a to orientálním tancem. Do té doby to byly vlastně jen občasné výkřiky do tmy, u kterých jsem nikdy dlouho nevydržela. Nepravidelné návštěvy fitness center, aerobik ve školní tělocvičně, aerobic v bazénu, a tak podobně … Tehdy jsem si možná vyčítala, že se nedokážu přinutit tam chodit pravidelně, ale dnes už si troufnu tvrdit, že když nás něco nebaví, když nás něco neudrží ve stavu, že tam chodíme rádi, že se tam těšíme, tak to znamená jediné, že to prostě asi nebude pro nás. Bud nás něco baví nebo nebaví. Asi musíme ten správný druh pohybu hledat dál. Vůli v tomto případě příliš neuznávám.

Vůle … už to samotné slovo mi trochu nahání strach Myslím, že je vůle dnes velmi přeceňovaná. Že druhá síla, která se jmenuje vnitřní hlas by měla mít minimálně stejnou váhu. Dnešní svět je na vůli až přespříliš zaměřen, stejně jako na tvrdou práci, snahu, výdrž a pot. Kam se poděla nenásilnost, lehkost, přirozenost a intuice? Kdo – a proč – dal příkaz k výměně těchto dvou epoch a proč jsme to my tak snadno přijali za své?

A jsou tu další otazníky?
Proč si myslíme, že jen tvrdá dřina nám může zajistit hezkou postavu?
A proč je hezká postava synonymem slov – vymakaná a hubená?
Kde se tohle přesvědčení vzalo?

Nedávno jsem šla kolem fitcentra a zahlédla ženy odcházející z fyzicky velmi náročné aerobní lekce, se kterými jsem se tam před mnoha léty potkávala, když jsem se tam také „snažila“ chodit. A překvapilo mě, ale vlastně nepřekvapilo (:-), že ač tam léta chodí pravidelně, dřou jak koně, našlapaly jistě stovky kilometrů, tak na cestě za štíhlou postavou příliš daleko nedošly. Skoro právě naopak.
Vypadaly totiž robustněji!

Řeknu jednu větu: „Nikdy v historii ženy necvičily.“
Nikdy nikdo v historii po ženě nechtěl, aby si budovala svaly a pevnou tělesnou schránku. Dříve ženy jen tančily! Tuhle vymoženost cvičení – přinesla až dnešní doba orientovaná na jangovou, tedy mužskou, akční energii, sílu, výkon a nátlak. A stejně jako se změnila epocha intuitivní nenásilnosti na epochu vůle a potu, tak se změnilo vnímání ženského ideálu krásy. Laťka se posunula od ženskosti směrem k mužnosti. Bohužel …

Ani já jsem toho nebyla ušetřena. Stalo se totiž to, že jsem orientální tanec vyměnila za jógu. Přestože jsem se v období tančení cítila nejlépe, nejladněji, nejkrásněji a nejzdravěji, tak jsem se z orientu přeorientovala na jógu. Popularita orientálního tance začala být na ústupu a zájem o jógu naopak rapidně narůstal. Přestala jsem tedy tančit a začala cvičit ásany. A tak se také stal z ladné ženy bojovník!

A po pár letech jsem sama sebe uviděla na fotce. A zděsila jsem se. Vypadala jsem totiž jako bojovník!
A jak by také ne, vždyť bojovník je základní jógová pozice. Bojovník jedna, bojovník dva, bojovník tři … Chtěla jsem být dobrá, chtěla jsem „to všechno dát“. A jak moje výkonnost stoupala, jak svaly sílily, tak jsem hodinu po hodině, den po dni, budovala tělo tvrdé, bojovné, zaťaté, zvětšené, mužnější … a taky bolavé …
Kdeže ladnost a jemnost orientu zůstala …?

Představuji si, že když Bůh stvořil ženu, tak jeho představa byla, aby to bylo něco zcela odlišného než-li muž!
Tedy rozhodně nic hranatého, svalnatého, šlachovitého, s vystupujícími kostmi, vyholenou hlavou a děravými džíny – jak zlatokop z Arkansasu, ale naopak něco jemného, ladného, s oblými a plnými tvary …

Stejně jako když Bůh tvořil den, tak také chtěl, aby to byl opak noci – světlý a jasný. Den je den a ne napodobování noci. A stejně jako den nemůže být nikdy ničím jiným, tak ani žena nemůže být napodobenina muže. Tedy může, ale nebude jí to slušet a nemůže být sama sebou.

Vždyť, když půjdeme až k jádru věci, tak i ta jóga byla vytvořena muži – pro muže. A to navíc pro muže v Indii a před několika tisíci lety. Cítíte ten rozdíl? Muž v Indii přece nemůže mít stejné tělesné potřeby jako dnešní žena ve střední Evropě?A jak může žena v Evropě dělat bez následků stejné pozice? Přestože mám ráda východní systémy, myslím, že bychom nikdy neměly přistupovat k věci bezvýhradně.