My ženy máme tendence odsouvat úspěchy, změny a štěstí až na později.
Teď to nejde, teď ještě nejsem dokonalá, ale brzy už to bude možné, brzy už budu jiná. Brzy se změním.
Mám zvláštní sympatie právě k tomuto období čerstvého jara. K období od jeho kalendářního počátku až po konec […]
Ke všemu, co přichází z hlavního proudu jsem vždy velmi obezřetná. Nevím, proč zrovna v těchto dnech myslím […]
Včera jsem definitivně uzavřela kapitolu své autorské módy. A nebyl to úplně veselý konec. Mám na mysli můj vztah se švadlenou. Asi stejně jako při každém jiném rozchodu totiž vyplavala na povrch spousta špíny, o které jsem neměla tušení, že tam vůbec je.
Hned vysvětlím. Onou slepicí samozřejmě nemám na mysli živého tvora, nýbrž přenesený význam. A tuhle slepici jsem nikde […]
Bylo mi něco málo přes dvacet, byla jsem šťastně zamilovaná. A těhotná. Vypadalo to, že se štěstím vznesu […]
Myslím, že jsem byla jedna z prvních, která si v roce 2015 bez velkého váhání koupila knihu Zázračný úklid od Marie Kondo. Byla jsem tehdy ve fázi svého „životního generálního úklidu“ a tak nějak intuitivně jsem tušila, že úklid v duši a úklid v domě, nebudou mít k sobě příliš daleko. Tehdy jsem si z knihy vzala především to, že nepotřebuji doma schraňovat věci, které mi neslouží, ale které mi do té doby „bylo blbý vyhodit“.
V zaprášených banánových krabicích na půdě jsem sice nenašla to, co jsem původně hledala, ale za to jsem […]
Řekla mi servírka v kavárně, kam občas chodím na obědy, když jsem jí potvrdila, že jsem to opravdu já. Ta, ke které chodí její kamarádka cvičit jógu.
„Ano, já to vím, že tak nevypadám, ale je to tak,“ odpověděla jsem jí.
Jógu jsem vystudovala, mám to ve svém živnostenském listu a lekce vedu už více než deset let. Servírka se usmála a odešla obsluhovat ostatní hosty.
V sobotu 21. prosince jsem na ČT2 shlédla zajímavý dokument „Marylin – aukce jednoho života“. Šlo o nevšední […]
Tento můj příběh ukazuje názorně hned několik chyb, kterých jsem se sama při nakupování dopustila. Kdybych se skutečně […]
Včera večer jsem se na ČT Art dívala na záznam divadelní hry Hrdý Budžes a přestože jsem to už viděla mnohokrát, a to i přímo v divadle, i knihu jsem četla, tak jsem tam objevila novou životní souvislost. Stalo se tak přesně ve chvíli, kdy si Bára Hrzánová alias malá Helenka Součková nasadila na hlavu punčocháče a začala předvádět zpěvačku Milušku Voborníkovou.
To dopoledne bylo takové mokré listopadové. Poprchávalo a vítr nečechrával vlhké listí podél chodníků. A to dopoledne jsem […]
Jsem v hotelu v Mariánských Lázních, kde vedu svůj víkendový pobyt se cvičením ženské (nikoliv hormonální) jógy. Je právě sobota večer a já jdu ztichlou hotelovou chodbou. Vracím se z baru u recepce, kde jsem si sebou na pokoj koupila dvoudecku bílého vína. A jak tak pomalu kráčím, míjím dveře ostatnich pokojů. A rozpoznávám, že za většinou z nich slyšim jednu a tu samou hudbu. Známou hudbu.
Pamatuji si, i když je to už víc než třicet let, jak jsem týden před vánoci toužebně čekala, […]
V krátké době jsem jednu podobnou myšlenku zaslechla hned ve dvou poměrně odlišných filmech. A to hned těsně po sobě. Prvním z nich byla sladká (a předvídatelná) americká komedie Prázdniny, která mně nalákala svým obsazením (Kate Winslet a Jude Law), ale ve výsledku se mi líbila vlastně jen díky myšlence, o které se chystám psát.
U nás v Kladně se konaly francouzské trhy. Bylo to sice jen pár stánků, ale i přesto jsem […]
V pondělí večer mě napadlo, že by jeden z článků mohl být jiný. Že by neřeřil nějaké konkrétní téma, ale že byl třeba …. třeba jen o mém dnešním dni. Takový všední článek o všedním pondělí, kterých za ten život prožijeme bezpočet. A právě v tom je ten problém. Že očekáváme velká témata, chceme číst velké příběhy, chceme zažívat významné okamžiky. jenže život je náhrdelník vyskládaný z korálků všedních pondělků.
Narazila jsem na fejeton o tom, co nosí ženy v kabelkách. Ještě dříve, než-li jsem si ho přečetla, […]
Winter in Paris 