U nás v Kladně se konaly francouzské trhy. Bylo to sice jen pár stánků, ale i přesto jsem vděčná za každou podobnou akci. Prohlížela jsem si nabídku. Sušené klobásy, sýry, sladkosti, paštiky, když mě najednou doslova magickou silou přilákalo víno s půvabnou etiketou. Tedy všechna vína v tomto stánku měla zajímavé etikety, ale tohle nad těmi ostatními jaksi vyčnívalo. Jenže stálo pětsetpadesát korun.

Prodavač mě oslovil, co prý mi může nabídnout? Odpověděla jsem mu upřímně, že mě zaujala etiketa, ale že tak drahé víno jsem nikdy neochutnala, natož abych si ho koupila. Že můj dosavadní strop byl nějakých dvěstědevadesát korun … A že si nejsem jistá, jestli lze vůbec poznat rozdíl?

A v prodavači se zřejmě vzedmula vlna přirozené pýchy ke svým produktům, a nabídl mi, že tohle drahé víno otevře a dá mi ochutnat, protože si je prý jistý, že rozdíl ocením.
Dřív bych se, jaksi automaticky, začala takovým závazkům překotně bránit. Hned by mě začaly napadat věty typu – Ale to po vás nemůžu chtít. To si nedělejte škodu. Co když to nepoznám? Mám pak říct, že jsem to poznala. Mám zalhat? Budu ho muset i přesto koupit? Bože, to jsem si to zavařila. To je trapné.

Jenže dnes vím, že jsem prodavače k otevření láhve nenutila, že to udělal čistě ze svého rozhodnutí, že mu nejsem nikterak zavázaná a tak jsem řekla jen: „Tak fajn.“

Zaplatila jsem zálohu čtyřicet korun na skleničku (víno se přece nedá pít z ničeho jiného než ze skla) a odebrala se na nedalekou lavičku v očekávání prvního doušku a otázkou – jakpak chutná víno za pětsetpade?
Zatočila jsem skleničkou, aby se vůně uvolnila, přivoněla jsem a ochutnala.
S prvním douškem jsem pochopila rozdíl. Jak jsem si mohla myslet, že bych ho nepoznala? Samozřejmě, že jsem ho poznala.Víno bylo úžasné. Jemné a přitom plné, s rafinovaně delikátní vůní ovoce. Připodobnila bych to k rozdílu mezi opravdovým niche parfémem a komerční vůní z běžných sítí parfumerií.

♥

Zatoužila jsem tohle báječné, ale drahé víno koupit. A jako když píchneš do vosího hnízda, rozlétly se mi hlavou spousty otazníků – komu že bych ho mohla koupit? Kdopak v dohledné době něco slaví? Narozeniny, svátek či cokoliv jiného, k čemu by se mohla láhev kvalitního vína za pětistovku darovat?
Jenže mě nenapadnul nikdo. Tedy ne, že by někdo z blízkých v následujících dnech něco neslavil, ale nebyl nikdo, kdo by takovou fajnovost ocenil.
Zůstal jen jeden člověk. Dospěla jsem k jediné, poslední, nevyhnutelné odpovědi. Takový člověk, který by tuhle láhev ocenil – jsem byla jen já sama!

Zdálo by se tedy, že už přihořívá, …  ale ještě zdaleka ne, stále jen samá voda:
„Kdyby tady teď na mém místě stál někdo z rodiny, tak by mi to víno mohl koupit.“
„Škoda, že tu nejsou … Neměla bych sem někoho poslat?“
„Co kdybych zavolala manželovi, že bych si, jako že za něj, koupila dárek, on mi ho pak doma proplatí a později mi ho dá k narozeninám?“
„Stejně pořád nevědí, co mi mají kupovat?!“
Vymýšlela jsem jeden krkolomný (a hloupý) scénář za druhým.

Až nakonec došlo k nevyhnutelnému. Zůstala už jen poslední, dosud nevyřčená, otázka …
„A co kdybych si to víno prostě koupila pro sebe jen tak?!“
Vždyť přece já jsem ten fajnšmekr. Já jsem ten, kdo je tímto vínem tolik okouzlen. To mou duši, nikoliv duši někoho jiného, zaujala kombinace charisma rodinné firmy, osobní poselství vinětou, jež je svatebním fotem zakladatelů vinařství, vytříbená, kultivovaná a vyzrálá chuť.
Koupě vína byla na spadnutí …
Hlava sice ještě chvíli bojovala: “
A je to vhodné, tahle bez vážného důvodu sama sobě koupit drahé víno?
Fakt ho potřebuješ?
Takovejch peněz za flašku!“
A poslední záchvěv, těsně před tím, než hlava definitivně kapitulovala:
„Jsi tak zhýralá.“

♥

Ale kdeže!
Dělat radost ostatním, kupovat jim dárky k příležitosti jako je poměrně nesmyslné uvedení jejich jména, které si ani oni sami pro sebe nevybrali, v nějakém bezvýznamném seznamu jmen, kterému se říká kalendář, to všechno je normální. Ale když člověk udělá to samé pro sebe, tak mu hned jeho racionální program v hlavě začne našeptávat, že je to zbytečné, sobecké a rozmařilé.
A já právě teď koupí tohoto báječného vína, vyndáním skutečných papírových peněz ze skutečné peněženky sama sobě dokážu, že mám ráda sebe sama stejně jako ostatní své blízké. Žádné – Miluj bližního svého, jak se mylně tlumočí, ale pěkně správně: „Miluji svého bližního jako sebe samého.“
Vždyť přece svátek mé sestry nebo svátek mého manžela není o nic menší důvod než pátek dvacátého září pro mne!