Věta, která byla řečená v detektivním seriálu Mělas to vědět (v hlavních rolích Nicole Kidman a Hugh Grant), který rozhodně doporučuji ke shlédnutí. Je dramatický, napínavý i estetický napohled (myslím seriál, ne Hugh). Je to psychologický příběh o obratu poklidného života do zlého snu nejistoty a navíc módně velmi inspirativní a vkusný.
Věta z titulu: „Kdo si myslí, že je, když tady v klidu vysedává a nekmitá jako my všichni ostatní?“ byla namířena na ženu poklidně sedící před školou na lavičce a vyřkla ji jiná newyorská žena. Žena kmitající, pracující, nestíhající. Telefonující za pochodu, ramenem si přidržující mobil u ucha, protože neměla ani jednu ruku volnou. V jedné táhla dceru na kroužek baletu a v druhé ruce svírala drahou kabelku.
„Jak může jen tak sedět na lavičce a nic nedělat?“ A její chápající přítelkyně to potvrzují. Ano, ať už žijeme uprostřed střední Evropy nebo uprostřed Manhatannu, je divné, když si během pracovního týdne někdo v produktivním věku, dříve než se stane shrbeným důchodcem sypajícím ptáčkům, dovolí dlouhé minuty nečinně sedět na lavičce v parku. Bez mobilu, počítače, knihy, časopisu, psa, nebo dítěte na pískovišti. Takový člověk je nutně podezřelý. Žena o to více.
Podruhé jsem, prakticky tu samou větu, uslyšela od své dlouholeté kamarádky, když komentovala chování jedné místní ženy. Vlastně to bylo téměř jak ze seriálu, rozdíl byl jen geografický.
„Ona si jen tak sedí na lavičce v parku …?!“
Z ironického zabarvení slov vytažených tázavě nahoru a na samém vrcholku zesílených rázným vykřičníkem, podobně jako se tyčí železný kříž na českém kopečku, byla cítit směsice moralizování a pohrdání. Odsouzení toho, čemu sami nerozumíme.
„Je divná. Asi ji živí manžel, když nemá co na práci, že si jen tak sedí v parku?“
A nejsem si úplně jistá, jestli jí to nedošlo, nebo naopak – došlo (o to více je to pro mne zajímavější), protože přesně takto by mohla mluvit i o mně – že si jen tak vysedávám v parku.
Ale spíš jí to asi nedošlo, protože svou rodinu a blízké soudíme jinými, mírnějšími zákony a měříme tolerantnějším metrem. Hlavně ty, které známe od nepaměti, z útlého dětství. Zub času jakoby obrušoval rozdílnosti mezi námi a zarovnal je do jakési roviny shovívavé tolerance.
Já totiž miluju vysedávání v parku!
Bezcílné a bezúčelné.
Už když večer uléhám, tak se těším na svou ranní procházku, obvykle přes liduprázdné dětské hřiště, kde si sama, jen s pár poházenými bábovičkami a občas zapomenutým odrážedlem, zacvičím. Zavěsím se na prolézačku (apropos – takové dvouminutové vyvěšení vydá za půlhodinu strečinku – vřele doporučuji!) a právě cestou zpět si, jen tak (a téměř za jakéhokoliv počasí), sednu v parku na lavičku a (třeba) poslouchám, jak v korunách stromů zpívají ptáci. A nebo pozoruji místní uklízeče, když na podzim zametají listí a zcela upřímně oceňuji jejich práci v pohybu (bez židle a počítače), na čerstvém vzduchu a s čerstvou hlavou.
Ještě před pár lety bych to neudělala. Tehdy mi záleželo na tom, co by si o mne, především takoví ti lidé, kteří až příliš dobře vědí, co se sluší patří, pomysleli. (Obvykle to ale bývají přesně ti samí, kteří by si před svým prahem měli opravdu důkladně vysmýčit.)
Dnes už to ale neřeším. Dnes už si totiž (na rozdíl od dřívějška) netroufám nikoho soudit. Každý žije, jak v tu chvíli nejlépe umí a nikdo jiný nemá právo jeho život posuzovat. A když člověk sám nikoho nehodnotí, tak je mu pak úplně jedno, co si kdo jiný myslí o něm. Což je velmi osvobozující. Suď a budeš souzena. Nesuď a nebudeš souzena. Nebo lépe, i když budeš, tak ti to bude šumafuk.
Už je vám jedno, co je (a není) normální. Kmitat, nestíhat a nemít čas na to se chvíli pozastavit, je v módě a má být údajnou známkou výkonnosti.
„Do práce, z práce, pak domácnost a večer být ráda, že jsem ráda. Kde bych asi tak vzala čas na nějaké lelkování v parku. Pořádná ženská nemá čas. Jedu, jedu, jedu.“
A pak se snadno stane, že se při takové jízdě třeba zakopne, a protože mám obě ruce plné práce, tašek, mobilů a bůhví čeho ještě, tak se spadne rovnou na obličej. A to pak musíme sedět, i když nechceme. Nejdřív na pohotovosti a pak doma s ledem u nosu. Což je taky sezení. Sice bolestivější, ale společensky přijatelnější, než to v parku: „No prostě úraz. Smůla. To se stává. Za to přece nemůžu …“
Winter in Paris 