Je to něco na způsob „úlitby“ neboli „závdavku“ bohům. Když tohle dobře dopadne, tak změním to, to a to …
A tak sedím v letadle … a je mi tak nějak všelijak. Trochu to s námi hází. Pevná zem a domov v nedohlednu. Pozoruji lidi kolem sebe, kteří se tváří víceméně klidně a spokojeně. Ale třeba i já z jejich pohledu vypadám, že jsem v pohodě. To jen někde uvnitř těla vibruje pocit nejistoty. A moje nohy, které mám složené v miniaturním prostoru, jak už to dnes v letadlech bývá, se mi trochu třesou.

Dálnice nemám vůbec ráda. Dokonce bych řekla, že se řidiči rozdělují na dva typy. Jedni milují dálnice a druzí je prostě nemusí. Já patřím k těm druhým. Když vím, že mě čeká jízda po dálnici, jímá mě preventivně vždycky trochu nejistota, která je přímo úměrná typu dálnice. Například D1 mě dokáže znepokojovat již měsíc až dva před jízdou.

Dozvěděla jsem se, že existuje Teorie Scarlett Johansson. (Objevila jsem ji v knize s podivným názvem „Dokonalá žena je blbka“ od francouzských sester Girardových.) A potěšilo mě, že se také někdo jiný pozastavil nad tím, co zaráží i mě. Podtitulem článku o Scarlett je: „Neboli jak malé prasátko celému světu vnutilo představu, že je sexbomba!“