Důležitá informace úvodem! Tento článek jsem publikovala v srpnu roku 2016, kdy jsem Metodu 8 stylů, později přejmenovanou […]
Category Archive: Život
Závist je prý jedna z nejhorších vlastností. Říká se to. Z pohádky to ví každé malé dítě. Ale když už se vám to přihodí, tak co s tím naděláte? Jak s tímhle pocitem, který se odněkud vynořil a nutkavě se vám vkrádá na mysl, naložit?
Co s tím jako máme dělat, když je to tak špatná věc?! Jak se dá na něco, co je silnější než já, zapomenout?
Na Facebooku na mě vyskočil článek populárního portálu pro dobrou náladu „Mějte se rády takové, jaké jste. Vypadat můžete podle libosti“. Název mě zaujal, tak jsem klikla a pustila se do čtení …
Ovšem obsah, (který zřejmě psal muž) byl o tom, jak se ženy zbytečně a bolestivě honí za krásou a přitom prý na ní vůbec nezáleží, mě přinutil zareagovat.
Žili, byli … jeden vrabec a jeden papoušek. Byli by asi vcelku šťastní a spokojení, kdyby ….
Kdyby vrabce jeho nejbližší neustále nepopichovali: „Podívej se na sebe, jak jsi obyčejný. Jsi úplně šedivý a nevýrazný. Skoro jako chudák myška. Nic do tebe není. Podívej se třeba na papouška. Ten umí nosit barvy … žlutou, zelenou, červenou … Tak je to přece hezké, tak by to mělo být! To už i ten kos nosí aspoň žlutou na zobáku. Nebo datel … ten má krásnou červenou čepičku. A co ty? Pořád jen ta tvoje šedivá. Jsi takový celý smutný. Měl by ses zkrátka trochu vybarvit!“
Málokdy si stěžuji na počasí. Ale letos už jsem začínala být trochu naštvaná. A vrcholem toho byla středa 27. dubna dopoledne, kdy jsem se chystala odjet a opět jsem musela sáhnout po zimní bundě. Bylo totiž 5 stupňů.
Jedno je jisté. A to, že se vám určitě ten den nějaký podklad vyjevil. Ale je také téměř jisté, že o jeho existenci nejspíš ještě nevíte. A ta chvíle poznání nastala právě teď. (A nemyslím tím samozřejmě jen poklady v hmotné podobě.)
Mám ráda retro. Retro filmy, retro módu, retro výrobky. A přijde mi jako skvělý nápad akce „Retro týden v Lidlu“. Co mě ale na téhle akci baví nejvíc – není to, že bych se hned musela sebrat a vyrazit pro Horalky, Pitralon a Jelení lůj …. Ve skutečnosti o ty věci ani tolik nestojím. Bohatě mi stačí prohlížet si leták s fotografiemi. Všechny tyhle výrobky mají pro mě trochu jiný rozměr.
Přesně jak to říkal Zdeněk Svěrák v pohádce Lotrando a Zubejda: „Ne všechny rady rodičů bývají vždy moudré“, tak i já se stále potýkám se zásadami, předsudky a pravdami, které jsem pochytila – ať více či méně násilně – ve své rodině.
Zformulovala jsem pět nejzásadnějších z různých oblastí, které mi velmi zkomplikovaly (a některé stále ještě komplikují) život.
Fascinují mě podobenství a souvislosti.
Třeba podobenství vlasů a života. Řekne-li nějaká žena o sobě: „Můj život je nespoutaný,“ jaký myslíte, že bude mít asi účes?
Myslíte, že je to nesmysl? Proč v době, kdy je na trhu taková široká nabídka, ze sebe dělat chudinku v jedněch hadrech? Proč si nedopřát, když je všude takový výběr? Myslíte, že jsem se díky své oblibě minimalistických šatníků trochu pomátla? Ale vůbec ne …
V prvním článku jsem se věnovala popisu kabelek – respektive jejich nositelek – z první poloviny Osmi stylových archetypů. Byly to typy jinové, tedy jemnější, ženštější.
A v tomto článku se budu věnovat druhé polovině – stylům jangovým.
Když mi bylo čtrnáct, měla jsem 50 kilo a několik mindráků. A ani k jednomu jsem neměla důvod. Pozorovala jsem svoje (úplně ploché) břicho, které jsem já ovšem považovala za nemožně velké. (Co bych dnes za takové dala!)
A pak čtu, jak Aňa Geislerová o sobě píše, že přibrala a že má celulitidu.
A jak dvacetiletá modelka používá krém na vrásky a jak se hroutí z toho, že není vůbec hezká.
Vše, co děláme a co nosíme jsou symboly. Symboly toho, jaké jsme. A právě na kabelce je to pěkně vidět! Jaká je moje kabelka, taková jsem já! Kabelka vysílá o nás samých nepřehlédnutelné signály!
Za prvé – Je snadné objevit krásu na dovolené na safari, když pozorujete zebry na pozadí obrovského zapadající slunce a s kulisou omamných zvuků Afriky. (Ale musím podotknout, že nesmírně obdivuji každého, kdo se tam vydá. Já nejsem totiž vůbec žádný dobrodruh a dám maximálně Řecko :-)
Je snadné objevovat krásu v nekonečně dokonalých scenériích přírody, v luxusním hotelovém apartmá se see view a s all inclusive.
V závěru seriálu v epizodě Američanka v Paříži dostává Carrie od Aleksandra Petrovského překrásný náhrdelník. Jemný, něžný, z broušených […]
Vlastně vcelku nic. Nic zvláštního … jen jsem jela autem.
Asi tak ve dvaceti letech, spíše i později … jsem si říkala, že taková ta hesla, že štěstí jsou drobnosti, okamžiky, které jsou zadarmo, jsou jen fráze a knižní řeči. Vždyť co je na tom, že je venku hezky, to je přece normální. Já jsem k pocitu štěstí chtěla nové auto, dovolenou u moře, dokonalého partnera, prosperující obchod …
Dnes jsem stála ve frontě na poště za naší sousedkou a jak to tak u nás v Tuchlovicích […]
Vycházela jsem z Obchodního centra Nový Smíchov směrem na tramvaj a i přes velký ruch jsem již z dálky slyšela krásnou hudbu. A jak jsem tak přicházela blíž, uviděla jsem odkud zní. Kousek od zastávky seděl pouliční muzikant, starší pán, a neskutečně krásně hrál. Hrál takové ty staré songy typu Sinatra a spol., které každého prostě musí potěšit na duši.
Nejsem ten praktický (a podle mě vzácný a obdivuhodný) typ, který kupuje dárky průběžně a systematicky a touto dobou již má nejen nakoupeno, ale i zabaleno.
Nechávám to na prosinec. Spíše až tak od Mikuláše výše :-)
